Autoři: Petr Sucháček a Petr Holík

Tento blogový příspěvek vznikl jako podkladový materiál pro 17. epizodu Nenásilného podcastu, ve které uvedené reakce a jejich efekty rozebíráme na modelové situaci.  

Jeden z nejpraktičtějších přínosů nenásilné komunikace je to, že umožňuje trénovat práci s emocemi. A to nejen u sebe samého, ale také u lidí kolem nás. Možná se vám občas stává, že za vámi  přichází někdo, kdo je zahlcen silnou emocí a vy nevíte, jak s takovým člověkem jednat. Možná je to kamarád plný smutku, protože jej opustila přítelkyně, možná je to váš kolega, naštvaný po poradě se šéfem, možná je to váš soused, který je k smrti vyděšený ze všech těch uprchlíků v Česku.

Všechny tyto situace mají jedno společné. Lidé, kteří jsou zahlceni takto silnými emocemi se v nich cítí stejně, jako se v nich cítíte vy, když jste prožívali něco podobného, i když třeba z úplně jiných důvodů. Dobře mířená empatie, umožní člověku v emocích, aby mohl na své emoce získat náhled a postupně je zpracovat. K tomu mu můžete dopomoci a nemusíte na to být zrovna psychoterapeut.

Co nepomáhá ve vytváření empatického prostoru?

Když s lidmi pracujeme na workshopech, velmi oblíbená část bývá, když se zeptáme: “Když jste zahlceni silnou emocí, co vám lidi říkají a fakt to nepomáhá?” Následuje většinou bohatý výčet reakcí blízkých i vzdálenějších komunikačních partnerů, kteří, někdy i v dobré víře a se záměrem pomoci, poskytují “empatii” takovým způsobem, že bychom na to raději byli sami. A tím nám odkrývají bohatou studnici toho, co nefunguje. Než se tedy pustíme do prozkoumávání toho, co při poskytování empatie opravdu pomáhá, pojďme se podívat na 7 nefunkčních reakcí, které naši účastníci na workshopech nejčastěji zmiňují. Máme rádi učení paradoxem a to funguje takto. Chcete nabízet empatii dovedně? Pak rozhodně nedělejte toto:

❌ bagatelizování, zlehčování
Tento typ reakce na druhého v konverzaci se dá dobře ilustrovat větou: “To nic není”. V podstatě tím druhému říkáme, že nepovažujeme jeho prožívání za adekvátní a tím pádem mu není třeba věnovat pozornost. Pokud se vám někdo začal trochu otevírat, po bagatelizování si určitě pořádně rozmyslí, jestli v tom bude pokračovat.

❌ převádění pozornosti na sebe
Bagatelizování se velmi dobře kombinuje s převáděním pozornosti na sebe: “To nic není, to já v tvým věku…”. Když se nám druhý svěřuje, dá se říct, že nás tím zve na návštěvu do svého světa. Při převedení pozornosti na sebe říkáme druhému, že na návštěvu do jeho světa jít nechceme a ani ho možná neposloucháme. Prostě se chytneme nějakého klíčového slova a zatáhneme ho do světa našeho. Výsledkem bývá neuspokojivá konverzace, kdy nevíme, kdo ke komu vlastně má jít na návštěvu a spokojený nebývá nikdo.

❌ nevyžádaná dobrá rada
Reagovat na silné emoce druhého nevyžádanou dobrou radou to je takový konverzační evergreen. “Tak si běž lehnout!”, “Tak mu to řekni!”, “A nahlásila jsi to šéfovi? To bys měla!”, “Musíš si v tom udělat pořádek!” Postavím se do pozice experta na životy druhých lidí. A když je moje NDR – nevyžádaná dobrá rada – odmítnuta, umím se sem tam ještě trochu urazit a podrážděně dodat: “No když myslíš…”

❌ diagnostika, nálepkování
Nic nepřispěje druhému, když je v emocích tak, jako když mu nabídneme naše skvělé analytické a diagnostické schopnosti. “No jo, když ty jsi takový emocionální…” “Ty se z toho vždycky rychle oklepeš” “Kdybys to pořád neflákal, tak bys toho teď nemusel mít tolik”. Taková kvalitní diagnóza přispěje typicky ke změně stavu u toho, na koho ji aplikujeme. Pokud byl totiž před diagnóźou smutný a zahlcený, teď bude ještě naštvaný a místo emocionální podpory v původní situaci, budeme vést konverzaci na téma, kdo je tady flákač a proč.

❌ nepřijetí emoce
Další skvělou reakcí do kategorie “tudy ne” je odmítnutí emoce celkově. Už se ani neobtěžujeme emoce bagatelizovat, rovnou je prohlásíme za nežádoucí! “Nerozčiluj se”, “Uklidni se!” “Bez emocí, ano?”. Na nepřijetí našich emocí typicky reagujeme jedním ze dvou extrémů: okamžitě se uzavřeme do sebe, nebo naopak vybuchneme velmi silně. Emoce totiž potřebují člověkem přirozeně projít a odeznít. Když jim do cesty postavíme zeď, buď se zaseknou, nebo zeď proboří silou. Ani jedno většinou není dobrá strategie.

❌ nechat se strhnout emocí
Jinou reakcí, která nepomáhá a také se týká reakcí na emoce druhého, je nechat se jimi naopak strhnout. Když se nám někdo svěřuje se svými těžkostmi, hledá ve své situaci oporu. Když se necháme emoceni druhého strhnout, reagujeme ve stylu: “Tak a teď jsem smutný taky.” Druhý tak od nás nejenom nedostal žádnou podporu, ale ještě se cítí provinile, že nám způsobil smutek. Tam, kde byl na začátku smutný jeden člověk, jsou na konci dva. A ještě se vzájemnými pocity viny. 

❌ sympatizování
Velmi speciální kategorií reakcí na člověka v emocích, které podle nás nepomáhají (určitě ne z dlouhodobého hlediska), jsou nadšené projevy sympatií. “To je fakt blbec, ten Karel” “To seš fakt chudák” “Ty jo, to máš pravdu, ti jsou teda fakt nevděční!”. Krátkodobě tento typ reakce na druhého vytvoří napojení mezi námi dvěma a nalije energii do rozhovoru, avšak pozornost a energii směřujeme k potvrzení původního příběhu.

Místo pozornosti k prožívání a empatii jsme se dostali k hodnocení a sympatii. Potvrzujeme a prohlubujeme tak “obraz nepřítele” (enemy image) v očích mluvčího. Tímto způsobem rozhodně nepřispíváme budování empatické kultury kolem nás. Empatie není sympatie. Empatie pomáhá nahlédnout na  prožívání a postupně ho zpracovávat. Sympatie napomáhá k utvrzení “mé pravdy”. Empatie vede k napojení a otevřenosti. Sympatie vede k rozdělení a uzavřenosti. 

Co pomáhá ve vytvoření empatického prostoru?

Tady bychom mohli skončit a říct: “Když se vyhnete těmto nefunkčním reakcím, pak už můžete dělat skoro cokoliv a nebude to špatné.” Poskytování empatie je velmi závislé na kontextu situace a nemáme pro vás jednoduchý návod, jak na to. Nikdy dopředu nevíme, co zrovna pomůže. Přesto však přinášíme 6 oblastí, kam zaměřovat pozornost, aby vámi poskytovaná empatie padla na úrodnou půdu a byli jste druhému v jeho emocích opravdu nápomocní:

✅Příprava půdy – vytváření prostoru
Tento bod se může zdát být samozřejmostí a je vlastně takovou prerekvizitou všech následujících. Empatický rozhovor je především prostor, jak už nadpis kapitoly naznačuje. Prostor v čase, ve fyzickém světě, ale i mentální prostor. Někdy je třeba jednat okamžitě, jindy máte na přípravu takového prostoru alespoň chvilku. Nalaďte sebe, a pokud to jde, i druhého na to, že budete nějaký čas trávit společně v jeho světě. Zkontrolujte si počáteční stav vaší empatické kapacity a kus své pozornosti se snažte věnovat po celou dobu rozhovoru tomu, jak se cítíte vy. Není moudré rozdávat z něčeho, co sami nemáte. 

✅ Ticho, naslouchání
Ticho je mocným empatickým nástrojem. Dnes a denně potkáváme na workshopech a v současné době při videohovorech s lidmi v emocích, že prostá tichá přítomnost umožňuje lidem nahlédnout i silné emoce. Když dostanou lidé příležitost povídat o tom, co se jim děje, někomu, kdo je poslouchá, ale nepřerušuje, je to obrovský dárek. Sami pak často dokáží věci propojovat, hledat nové vhledy a nahlížet situace z jiných úhlů pohledu. Ticho, o kterém tady mluvíme, je ticho aktivní, ticho s plnou pozorností, ticho, které se zajímá, ticho, které vytváří druhému prostor pro zkoumání a objevování. Ticha není skoro nikdy moc. Když bude od vás mluvčí chtít reakci, řekne si o ni, ať už slovy, nebo jinak.

✅ Normalizace emocí
Jednou z možných reakcí, která směřuje za společným napojením a empatií, je normalizace emocí. Cokoli, co vyjádříme v reakci, je následováno záměrem sdělit: “To, co cítíš, je zcela v pořádku cítit a jsi přijímán s tím vším.” A v podtextu je také sděleno: poslouchám tě, beru tě vážně se vším, co prožíváš. Nejsi divný – to, co prožíváš, je normální. Není třeba řešit, jestli náhodou nejsi pokažený, pojďme se zabývat tím, co se v tobě děje, ať je to cokoli. 

✅ Odhad pocitů a potřeb 
Jinou z možných empatických reakcí je odhad pocitů a potřeb za slovy, která nám druhý říká. Tato reakce se hodí zejména ve chvíli, kdy druhý mluví spíše jazykem myšlenek a příběhů. “Takže ty jsi naštvaný, protože bys chtěl, aby ten projekt byl hotový včas?” Není důležité “trefit” se přesně, ale jít  hlouběji za vyřčená slova a myšlenky k pocitům a potřebám. Mluvčí si nás kdyžtak opraví: “Nejsem ani tak moc naštvaný, jako je mi to spíš líto, víš, co děláme na tom už takovou dobu a…”. Typickým efektem je zpomalení konverzace a větší napojení obou mluvčích na prožívání spíše než na příběhy a myšlenky kolem.

✅ Parafrázování 
Jednou ze strategií, jak dát druhému najevo, že ho posloucháme, a také možnost, jak si ověřit, že řečenému skutečně rozumíme tak, jak si mluvčí přál, je řečené parafrázovat. “Takže, jestli tě chápu správně, jde ti o to, aby ten projekt byl hotový včas?” Smyslem parafráze je dát druhému najevo, že zpráva, kterou vyslal, byla přijata. Parafráze opět pomáhá konverzaci zpomalit a taky se ujistit, že oba mluvíme o tom samém.

✅ Shrnování 
Pokud toho bylo řečeno hodně a chcete se ujistit, že stíháte všechny  linky konverzace sledovat, skvělou možností je shrnování. “Jestli jsem to všechno dobře zachytil, tak teď řešíš bydlení, práci a do toho máš na starosti fotbalový tým. Zmínil  jsem to všechno, nebo tam je ještě něco?” Shrnování pomáhá oběma stranám. Pro naslouchající zpřehledňuje konverzaci a mluvčímu nabízí možnost vidět pohromadě, co všechno je na stole. Shrnování nám také pomáhá v dalším směřování konverzace: můžeme se věnovat jednotlivým tématům postupně, nebo můžeme vybrat jedno nejdůležitější, nebo můžeme hledat vztahy mezi nimi, nebo zda je něco nepropojuje. Shrnování nám umožňuje se i v náročné a obsáhlé konverzaci neztratit a udržet pozornost na tom, co je opravdu důležité.

Závěrem

Tohle byl dlouhý blog. Přesto bychom mohli najít další příklady reakcí, které jsou užitečné, nebo naopak nepomáhají. Můžete si každý doplnit ty, které potkáváte ve vašich kontextech. Dobré praxi se meze nekladou a špatnou je fajn zaznamenávat, abychom věděli, kudy ne.
Doufáme, že inspirace načerpané ze čtení blogu a poslechu epizody podcastu vám budou k užitku. Právě teď žijeme v době, která na nás  všechny klade nemalé nároky. 

Tohle je a nejspíš ještě bude doba, ve které bude empatie třeba hodně. Pro nás i pro lidi kolem.