Autorka: Eva Malířová

Co je nenásilí? Proč nenásilná komunikace ve svém názvu užívá negativní vymezení “nenásilná”? Přestože její autor Marshall B. Rosenberg později používal jiné názvy jako soucitná, život obohacující, do světa se rozšířila pod původním termínem, který odkazuje na starou duchovní tradici a její moderní podobu z 20. století. Pro svého tvůrce Marshalla Rosenberga je nenásilná komunikace “sjednocením určité spirituality a konkrétních nástrojů, jimiž je možné tuto spiritualitu projevovat v našem každodenním životě, vztazích a politických činnostech.” Přesto bývá často chápána jako další technika do sbírky osobního rozvoje. Na mnohých kurzech tráví lidé hodiny drilováním formy bez toho, aby se explicitně bavili o esenci nenásilí, kterou má tato forma rozvíjet. Tento text je pokusem nenásilí přiblížit a ukázat jeho potenciál společenské transformace. 

Nejprve význam nenásilí ohledám obecně skrze myšlenky Mahátmy Gándhího, Martina Luthera Kinga a Miki Kashtan. Potom se významu nenásilí pokusím přiblížit prostřednictvím příběhů lidské statečnosti v často extrémních situacích turbulentního 20. století. Mohlo by vás napadnout, že to je příliš vzdálené vaší situaci. Myslím si však, že je potřeba vyprávět silné příběhy a klást si i vizionářské utopické otázky, aby byly vyváženy zakořeněné předpoklady o tom, že lidé jsou vzájemně oddělení, sobečtí a pouze spolu soupeří o zdroje. Pokud nezačneme stejně intenzivně jako o válkách mluvit o možnostech nenásilí a nenásilného  hrdinství, bude velmi těžké změnit převládající “kdo s koho”, který se projevuje v osobních vztazích, ve způsobech politického soutěžení i v mediální konstrukci reality. Protože nestačí vědět, co nechceme, potřebujeme si umět představit možnosti toho, co chceme, abychom mohli dělat konkrétní kroky tím směrem už nyní. Díky těmto příběhům se můžeme stát citlivější ke každodenním projevům nenásilí, ve kterých většinou nemusíme riskovat zdraví či život. 

Z příběhů nakonec odvodím 7 principů nenásilí, které můžeme aplikovat v každodenním životě. Tímto textem zároveň zahajuji sérii, v níž se budeme věnovat společenským a politickým rozměrům nenásilí a nenásilné komunikace.  

Vzdorovat a vytvářet 

Nenásilí má víc než tisíciletou historii identifikovatelnou v řadě duchovních tradic. Vychází z přesvědčení o vzájemné provázanosti projevů života a z úcty ke všemu živému.

Slovo nenásilí se jako nepřesný překlad sanskrtského ahimsa objevilo v euroamerickém kulturním prostoru poprvé v textu Clarence Marshe Case v textu Nonviolent Coersion: A Study in Methods of Social Pressure vydaném v roce 1923.  A-himsa je složené slovo, které lze přeložit jako absence záměru a touhy ubližovat. To však není plný význam tohoto pojmu. V sanskrtu je obrat s a- používán, když chceme označit něco hluboce pozitivního, co nejde slovy vyjádřit. To hluboce pozitivní v nenásilí bývá zakoušeno jako vnitřní síla, která překonává sílu fyzickou. Tuto sílu a  potenciál nenásilí se prostřednictvím příběhů snažím zprostředkovat.   

Pro současnou společnost nenásilí modernizovali a rozvinuli především Mahátma Gándhí a po něm Martin Luther King ve 20. století. Na ně navazuje vizionářka a lektorka nenásilné komunikace Miki Kashtan. Nenásilí shrnuje následovně:

Nenásilí je způsob bytí a života, který se v myšlenkách, slovech a činech zaměřuje na integraci lásky, pravdy a odvahy v individuálním a kolektivním jednání s cílem zachovat a pěstovat to, co slouží životu, a stavět se tomu, co životu neslouží, a následně to proměňovat. Nenásilná odpověď i za extrémních okolností vychází z vnitřního odhodlání a vize budoucího milovaného společenství všech lidí. 

Jednotlivé aspekty definice se promítnout v následujícím textu. Podívejme se nejprve na tří ingredience – pravda, láska a odvaha –  a potom na dvě složky cíle nenásilí – stavět se tomu, co životu neslouží, a pěstovat to, co slouží. Pravdou v nenásilí není míněna objektivní pravda, ale spíš vnitřní pravda člověka, která funguje jako kompas skrytý pod vrstvami vzorců chování naučeného socializací. Umožňuje plně prožívat, čeho jsme svědkem a rozlišovat to, co životu a živým slouží a co životu a jiným živým ubližuje. Láska pak umožňuje vnímat lidskost protivníka a nereprodukovat jeho násilné činy, proti kterým vystupujeme. Láska dává odvahu jednat z úcty k životu na jeho podporu, i když hrozí následky. Barbara Deming tyto dva aspekty nenásilí vyjádřila  vizuální metaforou dvou rukou, které nám nenásilí dává. Ruka obrácená dlaní ven vyjadřuje: “Odmítám tvoje nespravedlivé jednání”. Druhá ruka obrácena dlaní vzhůru jako nabídka říká: “Jsem ti otevřena jako člověku.” Když vystupujeme a bojujeme proti jednání lidí, které ubližuje, zve nás nenásilí, abychom to dělali se srdcem otevřeným vůči konkrétním lidem, kteří takto jednají. Láska tedy pomáhá postavit se aktivně na odpor násilí a udělat to bez záměru ublížit těm, kdo násilí páchají. Příběhy, které budete číst, toto ilustrují. 

Nenásilí bývá někdy zúženo na taktiky nenásilného vzdoru, kdy se lidé staví proti fyzickému a strukturálnímu násilí. I následující příběhy budou o lidech, kteří nenásilně vzdorovali násilí a často tím situaci proměnili. Pro Mahátmu Gándhího ani Martina Luthera Kinga nebylo nenásilí pouze jednou z taktik. Byli přesvědčení, že je to jediná cesta, jak můžeme vytvořit Kingovými slovy milované společenství, v němž každá osoba, kterou potkáme, je ceněným členem široké rodiny, kterému přejeme, aby se mu dařilo stejně jako nám. Cesta, jakou jdeme, už má odkazovat na cíl, protože násilím nenásilný svět nevytvoříme. Utváříme ho konstruktivním jednáním, které je vedeno vizí milovaného společenství. Vystihuje to princip sladit prostředky s cíli

Gándhí kladl vedle nenásilného odporu stejně velký důraz na konstruktivní program, který pěstuje to, co životu slouží. Více se mu chci věnovat v jednom z dalších textů. V tuto chvíli jen krátce představím, oč jde. Konstruktivní program umožňuje vytvářet takové ekonomické a společenské systémy, které jednak minimalizují příčiny násilí – násilí plynoucí z hněvu, bezmoci a frustrace nenaplněných potřeb, jednak tyto systémy podporují a posilují nenásilné chování jednotlivců. Můžete si představit třeba školu, která ošetřuje svůj záměr orientovat se na potřeby pomocí vzájemných dohod. Ty vytvářejí prostor, kdy a jak dochází k pojmenování potřeb a k hledání řešení. Záměrem konstruktivního programu je snaha vytvářet společenství, kde si lidé i napříč rozdíly přejí dobré – na úrovni domova, ulice, čtvrti, vesnice. 

Nenásilí je tedy odvaha žít pravdu s láskou a jednat ve prospěch života, ať už vzdorem vůči tomu, co ubližuje, nebo vytvářením podmínek, v nichž se nenásilí daří rozvíjet.

Odvaha k lásce

Profesor a mírový aktivista Michael Nagler, který nenásilí dlouhodobě zkoumá a šíří, zmiňuje, že mu lidé často namítají: Ale proti nacistům by nenásilí nefungovalo. Uvádí následující dva příběhy z doby druhé světové války. Lidé v nich jednají na základě lásky k druhým, oba příběhy ukazují různé efekty nenásilného činu. Ten první je příběhem spontánního jednání jednotlivce, druhý je o spontánní akci tisíce lidí. 

Svatý z Osvětimi

V roce 1941 uprchl z lágru v Osvětimi polský vězeň, na výstrahu bylo vybráno deset lidí z jeho baráku, aby byli popraveni. Když jeden z nich volal: “Má ubohá ženo, mé ubohé děti, sbohem, sbohem”, vystoupil z řady otec Maximilian Mary Kolbe z Niepokalanów a obrátil se na komandanta Fritze s prosbou: “Žádám o svolení zemřít místo jednoho z těchto mužů.” Franciszeck Gajowniczech, naříkající otec, byl zachráněn a dožil se devadesáti tří let. Otec Kolbe zemřel místo něj. Nenásilí “nefungovalo” tak, aby se zachránil i otec Kolbe, ale fungovalo svým efektem. Čin otce Kolbeho znamenal jeho smrt, ale měl dopady na celý lágr. Goerge Bielecki podává svědectví. “Byl to šok pro celý lágr. Uvědomili jsme si, že si cizí člověk zachoval takovou duchovní výši, že zvýšil standard lásky….Tisíce vězňů uvěřilo, že trýznitelé nejsou schopni svět zničit. …Otec Kolbe nezemřel za jednoho z nás a jeho rodinu. Jeho smrt zachránila tisíce.

To není metafora. Pokud jsi kriticky nemocný, což byl v Osvětimi každý, rozhoduje o životě vůle vázaná na smysl. Je možné, že tisíce lidí získalo odvahu žít a dožili se osvobození díky odvaze k oběti z lásky otce Kolbeho. Příběh otce Kolbeho v té nejextrémnější podobě zhmotňuje princip mít odvahu čelit následkům.

Fungoval nenásilný odvážný čin otce Kolbeho? Michael Nagler v otázce fungování nenásilí rozlišuje dva významy fungování. Fungovat znamená, že nenásilná akce přinese okamžitý krátkodobý výsledek. Nenásilí ne vždy funguje bezprostředně pro dosažení krátkodobých cílů, ale vždy funguje ve svém dlouhodobém efektu tím, že posouvá situaci k pozitivnějšímu výsledku. Zatímco násilí někdy funguje krátkodobě, ale nikdy dlouhodobě. 

Následující příběh vypráví o jiném případu spontánního, tentokrát společného úsilí více lidí, který fungoval v krátkodobém horizontu v nečekané míře. 

Vězení na Rosenstrasse 

V únoru 1943 v Berlíně zatkla policie ve spolupráci s gestapem poslední židovské muže ze smíšených manželství. Zpráva se rozšířila neformální telefonní sítí a do několika hodin se před budovou vězení na Rosenstrasse, kde byli zavřeni, shromáždily jejich ženy a matky. Následně se stala pod nacistickou vládou nevídaná věc, přidávaly se ženy ze všech částí města, nakonec se jich druhý den shromáždilo na šest tisíc. To dodalo odvahu zatčeným, začali skrz zamřížovaná okna volat po svém propuštění. Sídlo gestapa bylo několik bloků odtud. Kdyby byli chtěli, byli by mohli s pár zbraněmi dav rozehnat. Ale německé ženy pro ně vytvořily dilema. Do několika dnů gestapo všechny zatčené propustilo, včetně těch, kteří už byli v koncentračních táborech. Mohli bychom se domnívat, že pak byli v tichosti znovu zatčeni. Ovšem v roce 1996 vyšla studie Nathana Stolzfuse: Resistance of the Heart, která ukazuje, že všichni zatčení přežili válku. Stejné události se stejným výsledkem se odehrály i v Paříži a jiných městech pod nacistickou kontrolou, protože se jejich aktéři řídili precedentem z Berlína. Tato demonstrace zachránila desítky tisíc lidí pod nacistickým režimem. Byla však ojedinělá, takže režimem nedokázala otřást. 

V obou událostech jednali lidé spontánně, vedeni láskou k blízkým či bližnímu, která jim dala odvahu postavit se autoritářské moci na obranu života a riskovat újmu. Obě události měly širší a dlouhodobější neplánovaný dopad. Dlouhodobá perspektiva společného úsilí více lidí dává smysl jednotlivým pokusům a akcím, přestože z krátkodobého hlediska je někdo může považovat za neúspěšné. Vezměme si z toho princip: Mysleme v dlouhodobé perspektivě.

K otázce fungovaní a efektů nenásilí vznikl zajímavý výzkum. Erica Chenoweth a Maria Stephan publikovaly knihu Why Civil Resistance works. Na základě zkoumání asi tří stovek hnutí za osvobození nebo změnu režimu ve dvacátém století došly k závěru, že nenásilná hnutí mají dvakrát větší šanci dosáhnout svých cílů než násilná. Tento rozdíl se vyšplhá na šestkrát větší pravděpodobnostíúspěchu, pokud čelí represi státu. 

Probudit lidství druhého

Můžeme snít o tom, co by se stalo, kdyby nenásilný vzdor vůči nacistům byl dlouhodobý a organizovaný. To už nezjistíme. Ale podívejme se  na situace organizovaného kolektivního jednání, které má mnohdy ten efekt, že způsobí lidské spojení s protivníkem. V čem spočívá to kouzlo?

Mírové brigády v Salvadoru

Kanaďanka Karen Ridd byla jednou ze stovek dobrovolnic a dobrovolníků, kteří v 80. a 90. letech bránili svou fyzickou přítomností životy aktivistů za lidská práva ve Střední Americe. Přítomnost cizinců a cizinek v rámci taktiky neozbrojeného mezinárodního  doprovázení místních obránců lidských práv, odborářek a aktivistů, významně snižovala riziko vražd.

 V  Salvadoru mezi lety 1980 a 1992 probíhala občanská válka mezi pravicovou chuntou a rolnickými povstalci, kterým pomáhala koalice levicových stran. Chunta potlačovala opozici násilím, známé jsou masakry civilistů, časté byly vraždy a zmizení.

Foto: PBICanada

V roce 1989 byla Karen spolu s dalšími čtyřmi mezinárodními doprovázejícími dobrovolníky ze skupiny Peace Brigades International (PBI) zatčena salvadorskou národní gardou. Španělští přátelé byli deportování, ona a Marcela Rodriguez z Kolumbie byly převezeny do vojenských kasáren. Se zavázanýma očima byly vyslýchány ohledně svého domnělého spojení s guerillou FMLN (Fronta Farabunda Martího za národní osvobození). Přes zdi slyšely výkřiky mučených. Mezitím spolupracovníci z PBI aktivovali své sítě a na kanadskou a kolumbijskou ambasádu se snesly stovky emailů a telefonátů požadujících jejich propuštění. Po pěti hodinách výslechů si pro Karen do kasáren přijel zástupce kanadské ambasády. Když jí sundali šátek z očí, zahlédla ještě Marcelu stojící čelem u zdi – podle jejích pozdějších slov  “perfektní zobrazení dehumanizace”. I když byla Karen ráda, že je naživu, něco v ní hlodalo. Cítila se hrozně, omluvila se pracovníkovi ambasády, který si pro ni přijel ze San Salvadoru, a vrátila se zpátky do kasáren. Nevěděla, co se tam bude dít, ale odejít bez přítelkyně by pro ni bylo horší. Vojáci byli zaskočeni, posměšně se ptali, zda si přišla pro víc, a opět jí nasadili pouta. Pokusila se jim to vysvětlit: “Víte, jaké to je, být odděleni od svého kamaráda?” Krátce po tom Marcelu i Karen propustili. 

Karen měla odvahu se vrátit do kasáren, protože tam kamarádku, jejíž konzulát nereagoval, nechtěla nechat, což vyvedlo vojáky z míry. Potom oslovila jejich lidskou zkušenost “jak byste se cítili být odděleni od kamaráda”, tím je uznala za lidi, kteří mají také přátele a kamarády. Toto spojení rovného s rovným, které svým činem a slovy vytvořila, je dostalo.

To je další princip nenásilí: Vidět lidství druhého a apelovat na ně. Není to malá věc vidět v nepříteli, vězniteli, vojákovi protistrany člověka. Karen dostála nenásilné metafoře dvou dlaní: odmítám to, co děláš, ale zůstanu ti otevřená jako k člověku. 

Karenin příběh má individuální rovinu jejího jednání a potom rovinu jednání kolektivního na úrovni Peace Brigades. Kolektivní aspekt nenásilí je důležitý, i když známe jména jednotlivců, za každým z nich stojí komunita, která materializuje předpoklad, že jsme součástí vztahů. To dodává jednotlivci odvahu i smysl. Jednání jednotlivce má v kontextu hnutí větší dopad. Na to se podíváme v následující části.

Ublížíme-li druhému, ubližujeme sami sobě

Za Karen a Marcelou stálo mnoho lidí. Byly součástí Peace Brigades. V situacích nerovnoměrného rozložení sil, nebo když je násilí tak rozběsněné, hraje důležitou roli přítomnost třetí strany organizovaných neozbrojených svědků. Podobně jako Peace Brigades ve Střední Americe působily podobné mírové sbory s velkou úspěšností a minimálními ztrátami svých členů v Somálsku, Rwandě, Chorvatsku i ve španělské občanské válce. 

Jak to, že se nenásilím daří zastavit přímé násilí? Je asi představitelné, že roli hraje mezinárodní pozornost, které se válčící strany či utlačující vlády chtějí vyhnout. Ne vždy však jde o organizované svědky třetích stran, jejichž sítě spolupracovníků zajišťují mezinárodní pozornost. Zastavit zabíjení dokáží i spontánní neozbrojená shromáždění. Jako by svobodná volba postavit se nenásilně zbraním a nést důsledky probouzela v tom, kdo drží zbraň, lidské spojení. Je prostě nějak těžké vystřelit na lidi beze zbraní. Michael Nagler ve své knize Search for nonviolent future uvádí tyto příklady: 

  • V Alžíru v roce 1962 bojovala regulérní armáda v exilu s rebeli o kontrolu země. Dav mužů, žen a dětí vstoupil mezi bojující strany a zastavil zabíjení. Posléze  bojující strany uzavřely dohodu.
  • Na Filipínách v roce 1986 chránili neozbrojení Filipínci mnohem početnější jednotky generála Fidela Ramose před vládními silami loajálními diktátoru Marcosovi.
  • Tisíce neozbrojených civilistů v Moskvě roku 1991 zabránilo krveprolití mezi vládními silami a povstalci v Moskvě.
  • V roce 1968 na sebe na univerzitě v Beijingu střílely dvě maoistické studentské skupiny. 50 000 lidí vstoupilo mezi ně. Jedna strana střílení nechala, druhá dál střílela a nechala po sobě 700 mrtvých. Na druhý den však  odevzdala zbraně.

Zdá se, že odvaha postavit se násilí s otevřeností tomu, kdo je páchá, apeluje na jeho lidství a soucit.

V rámci zkoumání posttraumatické stresové poruchy u amerických veteránů vietnamské války si vědci položili otázku, jaké faktory ovlivňují míru potíží u veteránů. Zjistili, že vojáci, kteří skutečně zabíjeli lidi nebo se domnívali, že jejich činy měly za následek smrt lidí, měli významně vyšší pravděpodobnost výskytu posttraumatické stresové poruchy než jedinci, kteří se přímo neúčastnili zabíjení lidí, ale byli pouze svědky takového násilí. Tento jev byl potvrzen také u veteránů války z Iráku nebo u veterinářů, kteří byli nuceni zabíjet ve velkém zdravá zvířata třeba kvůli výkyvům trhu. Ve vědecké literatuře lze pro to najít od roku 2002 pojem posttraumatická stresová porucha pachatele Perpetration-Induced Traumatic Stress (PITS). 

Zdá se, že ublížíme-li druhému, ubližujeme sami sobě. 

Nenásilná armáda

Gándhí také počítal s tím, že odvaha k nenásilnému odporu dokáže v protivníkovi probudit soucit a podvědomou snahu chránit život a neublížit. Ve svém proslovu při návštěvě Švýcarska v roce 1931 popsal Gándhí vizi nenásilné armády, později ji navrhoval i jako strategii vůči japonské invazi v roce 1942. Byla by složená z vycvičených lidí, kteří by dobrovolně čelili nepříteli beze zbraní. Gándhí byl přesvědčen, že i kdyby armáda pozabíjela jednotky nevinných žen a mužů, už nebude schopna po tomto zážitku “tento experiment opakovat”. Podobně jako druhá maoistická skupina v Naglerem uváděných příkladech, která sice zabila nevinné, ale druhý den se vzdala.

Foto: Khudai Khidmatgar (Boží služebníci), 1947

Gandhího žák Abdul Ghaffar Khan a muslimští Paštúni v oblasti severozápadní hranice Indie vizi nenásilné armády realizovali ještě před švýcarským proslovem. Khudai Khidmatgars bylo muslimské hnutí, které se nenásilím chtělo zbavit britské koloniální vlády. A jeho stoupenci byli britskou koloniální správou tvrdě pronásledováni. Kromě demokratické složky mělo hnutí i armádním způsobem vedenou část. Pod Khanovýmo inspirativním vedení bylo vycvičeno 80 000 paštúnských bojovníků, kteří se zavázali odolávat Britům beze zbraní v rukou a bez násilí v srdci, a dodrželi to. Gene Sharp popisuje jejich nenásilnou demonstraci  na Kissa Khawani Bazaar v Péšávaru 23. dubna 1930 za propuštění Abdula Ghaffara Khana. Stáli proti střílejícím britským vojákům šest hodin. Kdo byl zraněn, toho ostatní stáhli, na jeho místo si stoupl další. Zdroje se velmi liší v počtu mrtvých, udávají mezi 20 až 400. Střelba do neozbrojených lidí vyvolala velké protesty po celé Indii. Hnutí získalo prestiž a posílilo a událost se stala symbolem toho, že silou už nejde Indii pokořit. 

Vize nenásilné armády asi nejvíc napíná mou představivost v kontextu války v Gaze a na Ukrajině. Hnutí Nonviolent Global Liberation ve svém manifestu imaginuje 100 000 žen v bílem, které by jako živý štít v Gaze zastavily boje, protože žádná skupina ani teroristická by na ně nevystřelila. Ženy by pocházely z celého světa včetně Izraele a Gazy. Z nějakého důvodu je to pro mne významně těžší si tuto představu dovolit v kontextu ruské agrese na Ukrajině, snad proto, že je pro mne těžší empatizovat s oběma stranami. Když si představím konkrétní lidi v roli vojáků, jde to lépe. Moc si přeji posouvat hranice naší představivosti kolektivně. Vyprávějme víc příběhů podobných Khudai Khidmatgars, ať si umíme představit, více promyslet a potom realizovat jiné možnosti.

 

Nechme se vést vizí

Ve variaci na definici Miki Kashtan můžeme říct, že nenásilí je odvaha jednat ve prospěch života. Dosud jsme se věnovali aspektu obrannému, kdy se lidé staví do cesty přímému fyzickému násilí, aby bránili život. Lidé praktikující nenásilí vystupují nejen proti konkrétním činům, ale také proti nespravedlivému nastavení, které druhé lidi a bytosti zraňuje. A současně jsou vedeni vizí světa milovaného společenství, ke kterému chtějí přispět. Následující dva ikonické příklady akcí nenásilného vzdoru mají společné to, že jako akty občanské neposlušnosti porušují zákon způsobem, který rovnou ilustruje vizi, za kterou jdou. Takové nenásilné intervence nazývá myslitel a nenásilný aktivista Sharif Abdullah implementací vize.

Solný pochod 

Foto: Gándhí u Dandi, 5. 4. 1930

Britská koloniální správa zakazovala Indům získávat sůl z moře, aby tak chránila svůj obchod. Ve dvacátých letech 20. století bylo nezákonné vyrábět sůl, a to i v případě, že pro to byly vhodné podmínky v dané oblasti. Vlastnictví a prodej pašované soli byly nelegální. Každý, kdo takovou sůl prodal, mohl být potrestán. Taktéž i ten, kdo něco odnesl z přírodních ložisek na pobřeží. Gándhí vedl kampaň občanské neposlušnosti proti tomuto nařízení. Spustil ji solným pochodem v roce 1930, kdy se se svými stoupenci vydal k moři vzdálenému asi 320 kilometrů. Chtěli posbírat několik zrníček soli z oceánu, a tím symbolicky porušit solný monopol. Pochod trval 24 dní. Akce se rozšířila po celé Indii. Gándhího následovalo 2400 lidí a v celé Indii bylo poté 50 000 Indů posláno do vězení kvůli porušení zákona. Účastníci pochodu, počínaje Gándhím, porušili zákon tím, že podnikli akci, která je v souladu s cílem, aby všichni Indové měli přímý přístup k soli.

 

Jezdci svobody

V roce 1961 byla v jižanských státech Spojených států americký stále legální rasová segregace v dopravních prostředcích a v restauracích. V květnu téhož roku se stovky trénovaných dobrovolníků a dobrovolnic černé i bílé barvy pleti vydávaly na tzv. Jízdy svobody po jižanských státech. Jízda spočívala v tom, že se skupina černých a bílých dobrovolníků rozesadila po různých místech autobusu nezávisle na cedulích, které rozdělovaly místa pro bíle a pro černé. V restauracích či čekárnách sedali na místa vyhrazená bílým. Často čelili přímému násilí místních, kterému policie mnohdy nechávala volný průběh. Mnoho jezdců skončilo v nemocnici, často jim byla odmítána péče.  Ještě častěji byli zatýkání, což je vedlo k taktice vězení bez kauce. Další jezdci se vydali stejnou trasou s cílem vězení zaplnit. Od května do prosince podniklo celkem 436 mladých lidí  kolem šedesáti jízd. Tyto události vyvolaly celonárodní a mezinárodní ohlas a díky němu pak Mezistátní obchodní komise (ICC) vydala nařízení o segregaci mezistátních spojů a cedule vymezující prostor v autobusech, vlacích či restauracích byly odstraněny. 

Foto: Mark Michalovic: Památník násilí proti Jezdcům svobody na nádraží v Annistonu

Zvolená taktika společného sezení v restauracích a autobusech už modelovala stav, který si Jezdci přáli. Byli by zestejného důvodu mohli před nádražími a restauracemi protestovat, nebo mohli dopravce a restaurace bojkotovat a bránit lidem ve vstupu. Oni však do způsobu protestu už vetkali to, oč usilovali – společný prostor pro všechny bez rozdílu.

V souvislosti s principem následování vize a dlouhodobé perspektivy chci zdůraznit ještě jednu myšlenku: Nenásilí jde trénovat. Dobrovolníci a dobrovolnice Jezdců svobody procházeli tréninkem nenásilné reakce v situacích konfrontace, cvičení byli Khudai Khidmatgars. Jinou formou tréninku byla dlouholetá vnitřní duchovní praxe otce Kolbeho nebo Mahátmy Gándhího a jeho stoupenců a stoupenkyň. 

Chci tím také říct, že žít nenásilí je dlouhodobá cesta, na níž tréninkem navyšujeme svou kapacitu. 

Rozšiřující se okruhy péče

Ať příběhy popisovaly individuální činy, spontánní jednání davu či organizované úsilí na cíl zaměřeného hnutí, ovlivňovaly věci veřejné, ovlivňovaly uspořádání společnosti. Nenásilí je disruptivní a přináší často nepohodlí.

Připomeňme si, nenásilí je odvaha jednat v pravdě s láskou se záměrem, aby se všemu živému dařilo. Pokud vezmeme nenásilnou podstatu vážně, pak se naše jednání začne stávat vědomě politickým, protože nás učiní citlivějšími k rozlišování toho, co životu slouží, a co mu ubližuje. Možná to začneme pojmenovávat, nebudeme chtít jednání, které ubližuje podporovat, možná budeme chtít nastavení věcí proměňovat. Může se to dít v kontextu rodiny, pracoviště, nebo širších společenských otázek.

Tento text, poslední odstavce nevyjímaje, popisuje mnohé ambiciózní myšlenky a extrémní případy, které se mohou zdát v našich osobních životech nedosažitelné. 

Jak napsal uruguajský spisovatel a novinář Eduardo Galeano, utopie slouží k tomu, abychom za ní mohli kráčet. Takovou vizi či utopii vykresluje Martin Luther King v podobě konečného cíle nenásilí, kterým je vytvoření milovaného společenství – bez utlačovatelů a utlačovaných, bez třídní, kastovní a rasové diskriminace, bez vítězů a poražených.  

Vrátíme-li se k nenásilné komunikaci, ta přináší formy, které zvnitřňují záměr neublížit, ale naopak přispívat životu, ať už se život manifestuje v mé osobě, v druhých nebo v širším světě. Úcta k životu a vnímání provázanosti všech živých forem je onen duchovní aspekt, o kterém mluvil Rosenberg v úvodním citátu o nenásilné komunikaci. 

Podstatu nenásilí můžeme žít i bez forem nenásilné komunikace s oporou v nenásilných principech. A naopak, formy nenásilné komunikace nezaručují propojení s podstatou nenásilí. Například lidé, kteří se seznamují s nenásilnou komunikací a objeví koncept potřeb, mají tendenci pak všechno poměřovat naplněností svých potřeb. Beru to jako potřebnou fázi osvobozování, pokud od svých potřeb byli společenským formováním odříznutí. Nutný další krok k nenásilí pak je brát v úvahu i potřeby, projevy života v ostatních. 

V cestě za vizí se můžeme ptát, jak by vypadaly aplikované principy nenásilí v mé situaci a v mém kontextu, jak se projeví v myšlenkách, slovech a mých činech? Shrňme si je:

  • pěstovat odvahu čelit následkům
  • vidět lidství druhého a apelovat na ně
  • myslet v dlouhodobé perspektivě
  • všímat si nenásilného jednání pro posilování naděje a rozšiřování imaginace
  • nechat se vést vizí
  • trénovat nenásilí

Přidám ještě poslední princip, který v příbězích nezazněl explicitně. 

  • hledat řešení, která prospějí všem.

Nenásilí je tedy dlouhodobá cesta. Růst v nenásilí znamená postupně rozšiřovat okruhy péče, komu jsem schopna přát dobré a tím směrem i jednat. Nejdříve lásku a péči věnuji sobě  a blízkým, o které je snadné mít péči. Pro různé lidi je jedno nebo druhé snazší. Dalším okruhem jsou utlačovaní a zneviditelňovaní, posledním okruhem, který vyžaduje nejvíce vnitřní síly, jsou lidé, kteří působí škody a ublížení. V tomto okruhu se naplňuje přikázání lásky dalšího nenásilného revolucionáře – Ježíše: milujte své nepřátele.  

Mluvíme-li o vizi, která se zdá tolik vzdálená naší realitě, je třeba zavolat na pomoc soucit s naší aktuální kapacitou za vizí kráčet. Máme-li milovat bližního svého jako sebe sama, potřebujeme sami sebe milovat. Z toho plyne, že se nebudeme hanbit a sebemrskat za to, jak málo nenásilní jsme. Pouze tak si zachováme dost energie za nenásilím dál jít. Krůčky, které by mohly být v našich kapacitách, obsahuje další díl Principy nenásilí pro každý den.

 

Zdroje: 

Pozvání na kurz:

Na závěr vás s Adamem Čajkou chceme pozvat na čtyřdenní kurz (dva víkendy) Cesty k nenásilí, jehož záměrem je s oporou o nenásilnou komunikaci prozkoumat naše možnosti nenásilí  v kontextu mocenské dynamiky mezi lidmi a hledat možnosti jak na osobní, organizační a společenské rovině podporovat svět, ve kterém záleží na potřebách všech. 

Cesty k nenásilí