Nenásilná komunikace (Nonviolent communication, NVC) je metoda – či možná spíše umění – komunikace směřující k vytváření porozumění mezi lidmi a k hledání řešení, která fungují pro všechny.

Postupy nenásilné komunikace vyvinul Marshall Rosenberg a rozvinuli je mnozí další trenéři. Sám Rosenberg říká:

Vše, co bylo integrováno do nenásilné komunikace, jsou poznatky o jazyku, komunikaci, vědomí a použití síly, známé mnoho století. Umožňují udržet si empatické naladění k ostatním i k sobě i v náročných situacích.

Esence a forma nenásilné komunikace

Esence nenásilné komunikace spočívá ve specifickém zaměření pozornosti a přístupu k mezilidským interakcím i k sobě samému. Vychází z vědomí vzájemné provázanosti (interdependence) a předpokladu, že všichni sdílíme stejné potřeby, přestože se často lišíme ve způsobech, kterými se je snažíme naplnit.

Díky tréninku nenásilné komunikace tak dokážeme lépe porozumět sami sobě i lidem kolem nás a zaujímat postoje, které zohledňují potřeby všech zúčastněných.

Nenásilná komunikace nabízí specifické tréninkové formy a způsoby, jak zaměřovat v komunikaci pozornost, co říkat a dělat. Opakováním forem cvičíme svoji verbální flexibilitu, rozšiřujeme svoji paletu možných reakcí na podněty a zlepšujeme svoji všímavost, podobně jako při tréninku forem bojového umění.

Tři pilíře nenásilné komunikace

V nenásilné komunikaci rozvíjíme dovednosti ve třech směrech:

• Kontakt se sebou samým: zaměření pozornosti na vlastní pocity a potřeby a kultivování vnitřní svobody v nakládání s nimi.
• Upřímné sebevyjádření: vyjádření všeho podstatného takovým způsobem, který budou ostatní lidé schopni slyšet a pochopit.
• Empatie: vytváření prostoru pro prožívání druhého člověka tak, aby se cítil slyšen, pochopen a brán vážně.

Vzájemnou souvislost těchto tří pilířů a esence nenásilné komunikace popisuje Robert Krzisnik.