Rozhovor probíhal během návštěvy Otce Chrise v Brně v květnu 2019.

Transkriboval: Jaroslav Tesák

(transkript neprocházel jazykovou korekturou)

Zkratky účastníků:

Father Chris = FC

Ondřej Přibyla = OP

Petr Holík = PH

OP: Myslím, že bych chtěl přejít k zajímavému tématu, což je, myslím, abychom vás představili, ale můžete to také udělat sám. Pochopil jsem, že jste se narodil na Srí Lance.

FC: To je pravda.

OP: Před 76 lety.

FC: Ano.

OP: A potom jste se stal jezuitským knězem a potom jste se setkal s Marshallem Rosenbergem a začal jste s Nenásilnou komunikací. A jak to všechno zapadlo do sebe? Bylo to bezproblémové? Bylo to, jako kdybyste dělal stejnou věc celý svůj život, nebo tam proběhla nějaká změna v momentě, kdy jste začal s nenásilnou komunikací? Zapadalo to do sebe?

FC: No, začínám si uvědomovat, jak to do sebe zapadá až teď. Dříve jsem si toho nebyl vědom kvůli různým trablům a problémům, to tam v minulosti všechno bylo. Ale nyní to vidím z jiné perspektivy. Trvalo to nějakou dobu. A, no, myslím, že to začalo v době, kdy jsem se rozhodl stát se jezuitou. Bylo to jasné, takže, no, nechte mě vám krátce říct, jak jsem se stal jezuitou a to bylo, když jsem měl nápad, už celkem dlouho, že chci dělat něco jinak. Jinými slovy, nechtěl jsem se jen oženit a mít rodinu a celou dobu bojovat se životem, ale přemýšlel jsem jak udělat něco jinak, a co mě zaujalo, byli misionáři, kteří přicházeli do školy, kde jsem studoval. A ti měli úžasný zdroj energie. Přirozeně se smáli, vítali nás a mluvili s námi a na tom bylo něco zvláštního. Takže jsem chtěl také hledat jinou cestu, a jelikož můj bratr už jezuitským knězem byl, napadlo mě, že se také mohu jedním stát. Ale to samozřejmě zahrnovalo opustit školu, když mi bylo teprve 16 nebo 17 let, jet do Indie na nevím jak dlouho a také bych se nemohl vrátit. To vůbec nebylo lehké rozhodnutí. Opustit domov, jet do jiné země a zůstat tam po dlouhou dobu bez nějakého spojení s mými bratry, sestrami a rodiči. To bylo opravdu těžké. A tak jsem přemýšlel, co dělat a jestli je to určitá forma volání, pozvánky pro mě, kterou bych měl následovat, víte? A tehdy jsem, samozřejmě, mluvil s lidmi, které jsem znal ve škole, a oni mi říkali, jestli je to mé životní poslání a jestli mě to láká, tak to prostě následuj. A tak, no, víte, jak se to říká, hlava by chtěla, ale nohám se nechce. Tak jsem si řekl: „Dobře, možná bys nejdřív měl udělat zkoušku ve škole, než se k nim přidáš“. No a když jsem si šel pro výsledky, tak jsem se po cestě zastavil v kostele a pomodlil jsem se: „Pokud mám opravdu poslání, tohle volání, dovol mi nejdříve složit tu zkoušku,“ potom jsem šel do školy a zjistil jsem, že z celé školy jsem tu zkoušku složil jen já. To pro mě bylo naprosté překvapení, ne že bych byl nějak hrdý, ale bylo to… No ostatní, ne že by byli špatní studenti, excelovali v jiných předmětech, ale já jsem byl jediný, kdo zvládl všechny předměty, takže to pro mě bylo jasné znamení, že je to ta cesta, po které se mám vydat. A tak jsem šel. A to rozhodnutí bylo, no když se lidi ptají, proč jsem si vybral tuto cestu, tak odpovídám, že jsem vlastně neměl na výběr. Pokračoval jsem tedy v své cestě, která nebyla vůbec jednoduchá. Byl jsem velmi daleko od domova, cítil jsem se hrozně osaměle. V jeden moment jsem si říkal, že by bylo lepší, kdybych jel domů, ale pak jsem vyšel z ubytovny pro novice, kde jsme přespávali, a šel a šel, celý den a pak se vrátil. Přemýšlel jsem nad tím, že pojedu pryč, mluvil jsem o tom, ale to samotné chození se nějakým způsobem postaralo o tento můj vnitřní boj a tak jsem zůstal. Bylo tam vícero problémů a obtíží, ale stejně jsem zůstal. Jezuitský způsob života samozřejmě trvá dost dlouho, asi 14 let, ale byly to příjemně strávené roky, potkával jsem spoustu mladých lidí, z různých koutů světa a různých zemí, a to bylo velmi strhující. A pak mě dokonce poslali do Itálie. Pak když jsem tam dokončil studium filozofie, vyrazil jsem na pěší pouť do Lurdy.

OP: Ok.

FC: A šel jsem se svým přítelem. Začali jsme v /…město…/ a šli jsme nahoru do Francie, do Lionu nebo tak nějak. A můj přítel potom řekl: „Pro mě je to moc náročné, asi bych zemřel,“ a tak jel vlakem zpátky do Itálie a já pokračoval sám. Šel jsem do Paříže, a protože jsem neměl moc peněz, tak jsem se zastavoval v domech Jezuitů. Jednou, to mě zrovna zastihlo krupobití. Chtěl jsem se schovat na nedaleké farmě, a když jsem otevřel dveře, byla tam stará paní, která se na mě podívala, a hned utíkala zpátky do domu, odkud přinesla ručník a dala mi ho, abych se osušil. S tou rodinou jsem zůstal, aniž bych rozuměl francouzsky. Ta paní tam žila s dvěma vnoučaty a já u nich přenocoval. Den nato mi ta paní zabalila oběd a to mě hrozně potěšilo. Potom jsem se dostal do Paříže a našel sídlo jezuitů, kam jsem se hned vydal. Tam jsem se jich zeptal, zda pár dní mohu zůstat, že jsem na cestě do Lurdy a oni mi řekli: „Promiňte, ale nevíme, kdo jste, nenapsal jste nám, že přijedete, takže pro vás nemáme místo.“ A tak jsem tam stál, asi půl hodinu, chtěl jsem se krátce pomodlit, a najednou, skrze bránu přicházel můj bratr, který je také Jezuitou, a studoval v USA. Teď, když studia dokončil, byl právě na cestě domů a zamluvil si ubytování právě v tomto domě. Když mě viděl, tak byl hrozně šťastný a provedl mě kolem. A tak jsem zažil spousty a spousty takových malých příhod, které…

OP: Zdá se, tedy, pro mě je to poprvé, co vás slyším mluvit o tom, že malé věci jsou taková znamení. A teď to všechno dává smysl. Takže to byla ta určitá znamení po celou dobu vaší cesty.

FC: Ano, po celou dobu. A člověk to mohl vidět, chci říct, že jsem se stal více pozorným a začal si všímat těchto věcí, které se dějí skoro pořád.

OP: Ok, takže tohle je to, co myslíte, když zmiňujete Flow of Life – proud života?

FC: Ano, proud života. Takže potom jsem si řekl: „Podívej, co kdybys jenom nechal tyhle věci, aby se děly samy, místo toho abys musel dělat volby a rozhodnutí ty?“, a život vás provede. Takže jsem v tomto směru začal žít bez nějakých rozhodnutí. Tím směrem myslím život a kam mě zavede. To bylo pro mě velkou životní zkušeností.

OP: Jak jste se dostal k Nenásilné komunikaci?

FC: To jsem pracoval s přítelem, který je také knězem na Srí Lance. Ten se snažil pomoci mladým lidem, kteří měli problémy s armádou. Snažil se přesvědčit důstojníky, aby ty lidi propustili. Důstojníkům se to samozřejmě nelíbilo, protože tou dobou tam probíhala násilná válka. Často vybuchovaly bomby a to potom armáda střílela všude kolem. Domy hořely a já to fotil, abychom za fotky získaly nějaké peníze na přestavbu. A tento můj přítel, to bylo jednou, když zrovna zazněla střelba, jsem přišel do kostela, kde si hrály děti, dva mladí kluci a já se těch dětí ptal, co se stalo a jestli slyšely ten hluk. Řekly, že ne, a tak jsem šel za mým přítelem na faru a tam jsem ho našel v kaluži krve. Byl zabit těmi mladými lidmi, které někdo najal a kteří potom utekli. Tehdy jsem byl opravdu vystrašený, protože bych mohl být další. Řekl jsem si ale, že jen tak odejít nesmím, nechat všechnu tu práci přijít vniveč a tak pár dní poté za mnou přišel kapitán armády a řekl mi, že potřebovali kostel rekvírovat jako základnu. Já jsem mu řekl, že jsem ztratil svého nadřízeného a tak jsem volal svým nadřízeným, kteří mi řekli, že s tím nemůžeme nic dělat, protože armáda je přece státní. A tak jsem přišel o svou práci. A byl jsem svobodný. Znovu jsem volal nadřízeným, zda bych mohl vycestovat za vzděláním. A tak jsem vyrazil do USA, kde jsem pokračoval ve studiích komunikace v Ohiu na univerzitě. A prodlužoval jsem své studium, protože válka byla opravdu špatná a já nevěděl co a jak.

OP: Takže jste tak trochu schovával na té univerzitě…

FC: Ano, je to tak. A další věc, nad kterou jsem přemýšlel, bylo, co jsi vlastně s sebou vezmu, až pojedu zpátky. Jaké znalosti. Dělal jsem velmi zajímavou práci s kolegou z Brazílie. A pak jednoho dne přijela má stará přítelkyně a ptala se mě, zda studuji komunikaci a prý že pracuje s jedním mužem, který se jí také zabývá. Zda-li bych se s ním chtěl setkat, ptala se. Já samozřejmě souhlasil. Potom mě seznámila s Marshallem Rosenbergem. Byl jsem na prvním workshopu a hned poté mě to trklo; tohle je to, co přivezu zpátky!

OP: Ok.

FC: To mi stačilo. Brzy jsem dokončil svou práci na univerzitě a Marshall mi nabídl IIT, trénink, který jsem mohl dokončit v Dánsku. A já se tehdy Marshalla ptal, zda by byl ochotný přijet na Srí Lanku, aby tam taky udělal workshop, protože tam máme válku. A on mi řekl, že jakmile dostane peníze, klidně přijede. A to byla ta nádherná věc s Marshallem: vždycky byl ochotný jet tam, kde ho bylo třeba. Jednou jsme byli v programu jménem Giraffe, kde Marshall mluvil o různých využitích Nenásilné komunikace a tam se také zmínil, že jsem ho pozval na Srí Lanku a že jakmile bude mít finance, tak pojede. A jeden z účastníků, přímo tam na místě, vypsal šek na 8 tisíc dolarů.

OP: Takže pokryl veškeré náklady.

FC: Ano, takže Marshall mohl přijet. Takže když jsem se vrátil na Srí Lanku, všechno jsem zorganizoval a když bylo všechno připraveno, jel jsem vyzvednout Marshalla do Kolombo na letiště. A zrovna když jsem tam dorazil, ozval se výbuch. Nejsvatější buddhistický chrám na Srí Lance byl poškozen bombou. V ten moment se všechno zastavilo. Byl jsem hrozně frustrovaný a nemohl jsem jet zpátky, protože všechny vlaky byly zrušeny. Takže jsem byl v Kolombo a najednou mi někdo volá: „Jste Chris?“, a já odpovídám, že ano. „Víte něco o Nenásilné komunikaci?“, a tak říkám, že ano. A oni jestli bych byl ochoten přijít na půl hodinu na workshop a předat jim trochu znalostí. A tak jsem tam jel a řekl jim, co jsem věděl a oni se mě potom ptali, jestli bych tam zůstal celé tři dny trvání workshopu, ptali se mně otázky a sdíleli jsme spolu zážitky s Nenásilnou komunikací. A to byl ten začátek Nenásilné komunikace. Potom, až se všechno uklidnilo, Marshall přijel na Srí Lanku a začal učit komunikaci. Já jsem organizoval workshopy.

OP: To je poprvé, co slyším ty příběhy o bombách. Věděl jsem, že na Srí Lance byla válka, ale až teď si to uvědomuji. A taky že vy jste byl součástí toho všeho. Mluvil jste o Nenásilné komunikaci jako o něčem, co jste si přivezl s sebou z Ameriky. A zní to skoro jako nějaký nástroj. A včera, když jsme měli workshop, znělo to jako, že pro vás Nenásilná komunikace není nástroj, ale duchovní cesta. A tak se ptám, jestli se cesta Nenásilné komunikace a cesta jezuitského kněze někde srazily, nebo zda se tyto dvě cesty prolnuly přirozeně a bez problémů. Báli se Jezuité toho, že vás kvůli Nenásilné komunikaci ztrácí? Jak to bylo?

FC: Ano, byl tam moment, protože když jsem se vrátil, najali mne, abych učil na univerzitě a já jim řekl, že se nechci v tomto univerzitním světě ztratit, protože se tam hodně přemýšlí a že chci být v kontaktu s bolestí lidí, kteří žijí okolo mě. A tak jsem shromáždil asi 20 mladých lidí, kteří ztratili rodiče ve válce a žil s nimi. A řekl jsem jim, že to je ta krásná věc, že s těmi dětmi můžu žít. A nebyl žádný smysl učit ty děti a tak jedinou cestou bylo jim vytvořit vzor. A toto mě naučilo žít Nenásilnou komunikaci, namísto učení. A také jsem si uvědomil, že ty děti věděli, co jim chci říct. A že to nějak naruší ten kruh násilí. A ty děti to chápaly. Ony totiž znají takový druha jazyka. Také mi dávaly zpětnou vazbu v tom, jak žily. Jednoho dne jeden kluk, který dokončil školu a začal pracovat v obchodě, přišel za mnou a zeptal se mě ohledně jedné hezké slečny na tržišti. Lidé ji využívali a on mě poprosil o pomoc. Dívka totiž byla psychicky nemocná. To mě dojalo. Tento mladý muž totiž cítil bolest někoho jiného. A tak jsem si uvědomil, že ty děti přijaly učení, které jsem jim předával, tím, že ho zažívaly. A mně to také pomohlo v tom, abych nenásilně mohl žít. To proto vždycky říkám, aby se lidé proces Nenásilné komunikace neučili, ale žili ho. A tak mi tento výbuch v chrámu vnukl pochopení, že cokoliv přijde, nenásilný přístup má vlastní energii, je to součást energie života, o které mluvím, a jde vlastní cestou a není třeba, abych ho silou šířil, šíří se sám osobě.

OP: Ok.

FC: A to pro bylo velké uvědomění. A samozřejmě, viděl jsem problémy, které moji Jezuitští bratři měli kvůli mé práci s dětmi. Mým záměrem bylo předat tuto dovednost dětem. Ale Jezuité se báli, protože to dětem nepomohlo v tom, aby se z nich stali jedničkáři ve škole.

OP: Ok.

FC: Protože Jezuitské motto je: „Pro větší slávu Boha“, takže cokoliv děláte, děláte pro Boha. Takže se jim to moc nelíbilo. A já si uvědomoval tento problém, ale opravdu jsem si myslel, že jim to zvládnu vysvětlit. Začal jsem studovat učení sv. Ignáce a všechna jsou součástí Nenásilné komunikace, když se na to podíváte, všechno to tam je. To učení dává měsíc na spirituální cvičení a nabízí cestu pozorování. Díváte se a hledáte přítomnost Boha ve všem, co jest, co vidíte. A to je první krok v Nenásilné komunikaci. Pozorování. Já to v tom vidím. Všechno, co jsem dělal, bylo proto, abych cvičil nenásilnou cestu. A tak jsem to všechno viděl, všechny ty věci a dávalo to smysl. Další cvičení, například, jeho velké učení o rozeznání ducha. Spousta lidí se ho učí, aby byla schopna dělat životní volby. Lidé se snažit rozeznat ducha.

OP: Tím rozeznáním myslíte jakési rozřazení? Aby viděli jasně co je?

FC: Ano.

OP: Aby viděli jasně tu věc, nebo to rozhodnutí, které chtějí vykonat.

FC: Ano a zároveň to, jakým směrem jdou. Podívejte, my všichni jdeme různými směry, dnes chcete dělat tohle a den nato si říkáte: „Tohle není to pravé ořechové“. Takže tohle je to, co hýbe naším duchem. A jak tento duch hýbe námi. A to je rozeznání ducha. Samozřejmě platí i selský rozum. Například, když máte náladu, nebo naopak nemáte, nedělejte rozhodnutí.

OP: Takže se vyplatí počkat do rána a vyspat se na to.

FC: Ano, počkejte ohledně těch věcí. Počkejte, až budete naladěni, budete nad tím, co chcete dělat raději, přemýšlet jinak, než když jsme skleslí. Takže to vám dává velmi racionální pohled na věc. A sv. Ignác ve svém učení také říká, ať si necháte čas.

OP: Dává to smysl, když o tom mluvíte takhle, ale to je přece postup Nenásilné komunikace: pozorování zvenku, pozorování zevnitř. Vnímání toho, co se děje vevnitř, vnímání motivace člověka a až potom nějaké jednání. To celkem dává smysl. Změnila Nenásilná komunikace také vaše vnímání křesťanství? Vaše vnímání Krista, Boha a svatého přijímání? Změnila nějak Nenásilná komunikace pohled na tyto věci?

FC: Pro mě bylo jasně dané, že musím být stejně soucitný, jako je náš nebeský Otec. A to je pro mě souhrn všech přikázání. Ale to je v podstatě to, čím Nenásilná komunikace je. Není o zlepšování vlastních dovedností, Nenásilná komunikace je o rozvíjení soucitného srdce. Tím je pro mě Nenásilná komunikace. A tento soucit nemá žádný limit. Buďte tak soucitní, jako je Bůh. A manifestací Boha je život.

OP: Takže neberete Boha jako něco jiného.

FC: Samozřejmě, že ne. Nikdo nezná Boha. Jestli se ho můžeme dotknout, můžete ho cítit, můžete ho zažít, to je pro mě život. Takže pro mě osobně, život je Bůh. Samozřejmě, bavíme se zde o jazyce, ten někdy může být překážkou. Bylo by skvělé nemít jazyk, protože potom… myslím si, že lidé na počátku měli skvělé ponětí o Bohu a všem, co viděli, proto uctívali stromy a tak dále, protože viděli přítomnost Boha ve všech věcech. My tuto schopnost vnímat přírodu ztratili. Někdy čteme o zobrazeních Boha jako starého pána s velkým vousem. To je celkem abstrakce, protože je znázorňován jako člověk. Já to začal vidět, jak se všechny věci spojují. A tak sv. Ignác mluví o rovnováze mezi duchy života a já si uvědomil, že pokud se k ničemu nevážete, tak začnete tu rovnováhu chápat. Život jde potom přirozenou cestou jako kdysi. Jinými slovy, snaží se naleznout stav, kdy člověk nemusí konat volby. Kdy dovolí životu se naplno projevit. Pozoroval jsem procesy sám v sobě a zjistil, že pokud dám životu volný průběh, jsem odolnější. To je tedy můj směr, když řeknu, že žiji nenásilně. Znamená to nechat život projevit se.

OP: Jak jste povídal, přicházíme k něčemu, co se mi na vás líbí. Mluvíte o Nenásilné komunikaci v křesťanských pojmech, o křesťanství v buddhistických pojmech a následně o buddhismu v pojmech Nenásilné komunikace. A všechno to dává smysl. Včera na workshopu jste mluvil o nevázání se. Mluvil jste o přítomnosti. Říkal jste, že je pro vás Nenásilná komunikace jen o tom být tady a teď. A teď to všechno dává smysl. A tohle je myslím čas na střih.