Autorka: Eva Malířová
Festival nenásilné komunikace 2026, foto Ondřej Besperát
Konverzace je jako tanec dvou lidí a naší pozornosti. Základní taneční kroky poskytuje spojující jazyk nenásilné komunikace ve svých čtyřech zaměřeních pozornosti, tzv. čtyřech krocích. Jak je můžeme roztančit?
Jak můžeme ovlivnit konverzaci tak, aby obě strany vnímaly, že jsou pochopeny, že na jejich potřebách záleží, i když spolu v něčem nesouhlasí?
Jak můžeme z konverzace udělat dialog, kdy jeden výrok staví na druhém a nejde jen o sérii monologů, které jsme si dopředu připravili?
Jak tento tanec tančit, když druhý nemá v daném rytmu a stylu tance cvik? Bude náš dialog spíš jako kontaktní improvizace, nebo tango?
V obou případech se potřebujeme vnímat a být ve spojení. Rozvedu pár podnětů, které k vedení konverzace formulovala Miki Kashtan a které tento tanec ve spojení podpoří.
Pozornost k sobě: najdi záměr
Několik věcí mohu udělat předem. Položím si následující otázky, abych si ujasnila záměr:
Proč chci tuto konverzaci mít?
Co je téma? Čeho chci dosáhnout ve věci a ve vztahu?
Jde mi o vyslechnutí, nalezení řešení, nebo o co mi vlastně jde?
Jaké své potřeby chci naplnit? Mohu v záměru adresovat potřeby obou?
Někdy mi v tom brání představy a myšlenky o druhém, potom se do přípravy hodí projít procesem transformace obrazu nepřítele, který druhého pomáhá polidštit.
Získej souhlas k dialogu
Často se děje, že se lidé ocitnou v konverzaci, ani nevědí jak. To může být těžké.
Pokud má druhý prostor rozmyslet si, kdy a za jakých okolností je ochoten danou konverzaci vést, je to dobrý základ pro spolupráci na dialogu. Někdy to není možné, ale vždy můžeme ověřit ochotu v konverzaci pokračovat teď, či ji přesunout na jindy.
Mluv ve stravitelných kouscích
Můj oblíbený podnět. Možná to znáte – tak dlouho si konverzaci přemíláte v hlavě, pak to nastane a vy chcete všechno říct co nejlépe. Proud výřečnosti pak skoro neumožní se nadechnout vám ani partnerovi. Kromě toho, že hrozí zahlcení druhého, zvyšuje se také pravděpodobnost neporozumění. Čím víc toho řeknu, tím z většího množství druhý člověk vybírá, na co bude reagovat. A velmi pravděpodobně to bude něco, co bylo nepříjemné slyšet, a může pominout to, co pro mě bylo opravdu důležité – moje potřeby.
Takže doporučení zní: hledej smysluplné významové jednotky, po kterých vytvoříš prostor pro reakci druhého, alespoň prosbou o ověření porozumění. Vyžaduje to schopnost konverzaci navigovat: držet linku a případně parkovat nově se objevující linky rozhovoru.
Ptej se na otázky posilující spojení v konverzaci
Ano, to je způsob, jak vytvořit prostor pro druhého. Vedle prosby o vyjádření porozumění je to také prosba o dopad: Co to s tebou dělá, když to říkám? Čím častěji ověřuji porozumění, tím menší je pravděpodobnost zkreslení. A čím častěji se může druhý vyjádřit k tomu, jak to vnímá, tím větší propojení a kapacitu spolu máme.
Naslouchej druhému a až pak se rozhodni, co dál
To je takový paradox. Mám záměr, se kterým do konverzace jdu. To však není totéž jako upoutanost na konkrétní výsledek či způsob, jak ho dosáhnout. V dialogu hledáme cestu, po níž můžeme k našim záměrům dojít oba. Často se děje, že si už připravuji, co řeknu, když druhý mluví – jako bych chystala munici. Jako když oba tančí sóla, která na sebe nereagují. Tento podnět s tím pracuje: naslouchej, jsou to nové informace o tom, na čem záleží.
Identifikuj záměr dalšího kousku
Jaké potřeby se objevily v tom, co teď slyším? Jak právě řečené oba ovlivňuje? Orientaci pro další krok mi dává to, co se děje tady a teď. Co potřebuji udělat dál na podporu porozumění, abychom mohli k záměru kráčet? Je teď víc spojující, když řeknu napřímo, jak to s danou věcí mám, nebo by pomohla empatie k tomu, co přináší druhý člověk?
Prostor na spojení před řešením
Možná už jste to víckrát slyšeli: connection before correction. Ale nechat se vést tímto principem má své výzvy. Návrh na řešení může být dobrý otvírák konverzace, protože vyvolá potřeby, které jím chceme ošetřit, ale potom je třeba dát pozornost právě potřebám – mým i druhé strany. Až když věříme, že si rozumíme v tom, co je pro každého z nás důležité, dokážeme řešení věcně vyhodnotit nebo máme větší prostor pro kreativní hledání řešení, které by nás bez spojení s potřebami nenapadlo. Jindy se stává, že se zaměříme na řešení poté, co máme dojem, že jsme porozuměli druhé straně, a zapomeneme přinést svoje potřeby, které by druhou stranu propojily s námi.
Cti hranice kapacity
V duchu nenásilí nejdeme cestou „buď, anebo“. Máme záměr naslouchat a být ve spojení, ale můžeme se dostat do momentu, kdy to nejlepší, co pro spojení můžeme udělat, je konverzaci ukončit – buď pro daný moment, nebo úplně. V těchto momentech už je těžké se navzájem slyšet, protože jsme zahlcení a podráždění. Vnímání vlastní reaktivity nám může zvědomit vlastní potřeby tady a teď. Potřebujeme prostor a odstup, aby věci mohly uzrát. Vyspat se. Někdy věc nevyřeší jedna dobrá konverzace. Potřebujeme vést konverzaci k danému záměru dlouhodobě.
V nenásilné komunikacie pracujeme nejčastěji na úrovni vztahu sama k sobě v podobě myšlenek, a jak sami se sebou mluvíme, na úrovni výroků. Výrok postihuje vzorec, který si přejeme opakovat na dalších úrovních – na úrovni konverzace a vztahu či fungování organizace. Spojující rozhovor staví na vzorcích, které jsme se naučili ve výroku, podobně jako tanec ve spojení obměňuje základní rytmus. Podoba jazyka a jednotlivých výroků sice ovlivní konverzaci, ale sama o sobě nezajistí spojení lidí navzájem přes své potřeby.
Teprve na úrovni konverzace se projevuje spojující záměr nenásilného přístupu: usilujeme o to ctít vzájemně své potřeby a hledat řešení, která je naplňují. Střídáme u koho jsme s pozorností a současně zůstáváme v kontaktu s vlastními potřebami, aniž bychom zahodili potřeby druhé strany. V konverzaci beru druhého opravdu do hry, abychom tančili spolu.
Příští termín kurzu pro pokročilé: