Autor: Petr Sucháček

„Vzpomeňte si na situace, kdy jste někomu zpětnou vazbu chtěli dát a nakonec nedali. Něco důležitého vás zadrželo. Co to bylo? Pojďte to ve vaší skupince zmapovat!“ Tak zní jedno ze zadání, které dáváme lidem na našich workshopech, kde se zabýváme zpětnou vazbou podle nenásilné komunikace. Osobně se nad touto otázkou zamýšlím hodně rád. Proč? Protože je podle mě naprosto klíčová pro úspěšné dávání a přijímání zpětné vazby a vůbec budování kultury zpětné vazby v rodinách, firmách, organizacích a všude jinde.

Pokud opravdu chceme, aby zpětná vazba byla dárkem pro druhé, je fajn přemýšlet nad tím, jaké podmínky jsou potřeba k tomu, aby se mi dárek dobře balil a aby jej druhá strana mohla taky dobře rozbalit. Docela často se potkávám s lidmi, kteří o sobě říkají: „Já jsem takový/á bezprostřední, co na srdci, to na jazyku…“, často po této větě přichází úsměv toho, kdo ji řekl, a směs rozpačitého a tlumeného smíchu jinde v místnosti.

Říkat vše, co mi přijde na jazyk, mi nepřijde ani jako ctnost a ani to nepovažuju za omluvenku na cokoliv, co jsem řekl, nebo řeknu. A určitě to nepřispívá kultuře zpětné vazby, která stojí nejen na upřímnosti, ale také na péči. Je podle mě znakem (komunikační) zralosti, když dokážeme vyhodnotit, zda, co a jak v dané situaci má smysl říkat a co ne. Nutno dodat, že zralost v tomto kontextu nijak nesouvisí s věkem.

Na základě našich workshopů jsem vybral 5 nejvýznamnějších okolností, které účastnictvo zvažovalo, když něco chtěli říct a nakonec neřekli:

1. Čas a místo, kde se nacházíme

Čas a místo, okolnosti, prostor, kde zpětná vazba zazní, ovlivňují její dopad. Na hlučné poradě nebo rodinném obědě můžeme snadno narušit bezpečí nebo zasít nedorozumění, i když úmysl byl dobrý.

Pokud např. chcete kolegovi říct, že vás včera na poradě přerušoval a vám to vadilo, ale stojíte zrovna v kuchyňce, kde jsou další lidé, a vy se přesto rozhodnete mu to říct, bude jeho reakce jiná, než kdybyste si jej vzali bokem. Protože kromě samotného tématu přerušování, které přinášíte vy, musí kolega ještě paralelně řešit, jak bude vnímán ve skupině, že je zaskočen, třeba má zrovna za sebou těžký meeting… a to všechno nemusí vaší věci, upřímnosti, péči a společnému vztahu přispívat. 

Otázka, kterou je tedy dobré zvážit zní: Je tady a teď vhodná příležitost pro dávání a přijímání zpětné vazby?

2. Nemám důvěru k druhé/mu, že zpětnou vazbu přijme

Někdy se rozhodneme zpětnou vazbu nedat, protože vyhodnotíme, že ji druhý nejspíš nepřijme. K tomu nás může vést (špatná) minulá zkušenost, takže si říkáme něco jako: S ní/m to vůbec nemá smysl se do toho pouštět. Ale taky můžeme vyhodnotit, že druhá strana už má naloženo dost – zkrátka nejspíš nebude mít kapacitu přijmout (další) zpětnou vazbu.

Pokud např. chcete manželce říct, že vám přijde poslední dny trochu mimo, že máte dojem, že vás moc neposlouchá, a zároveň víte, že je teď už dva týdny v práci pod velkým tlakem, může se cítit ještě více přetížená, pod tlakem a selhávající. Zpětná vazba má být dialog, ne jen jednostranný výstřel do tmy. Pokud nemáte důvěru, že druhý je připravený naslouchat nebo něco unést, může být pro vás a váš vztah bezpečnější a taky více pečující zvolit ticho nebo odklad.

Otázka, kterou je tedy dobré zvážit zní: Má teď asi druhý/á kapacity věnovat plnou pozornost tomuto tématu?
A nemusíte to vyhodnocovat sami, můžete se na to druhých zeptat.

3. Nemám důvěru k sobě, že zpětnou vazbu dám tak, jak bych si přál 

Pokud jsem ve stresu, rozhozený nebo nejsem sám se sebou v kontaktu, je vysoké riziko, že místo zpětné vazby vyjede spíš výlev nebo výčitka. V takovém stavu těžko volím slova s péčí. 

Možná potřebuju trochu odstupu a srovnat si to v hlavě, nebo se možná potřebuju jenom vyspat. Tak, či onak mlčení v tomto případě je nejenom nástrojem péče o všechny zúčastněné, ale taky formou převzetí zodpovědnosti. Tady připomínám zmínku z úvodu o těch bezprostředních lidech.

Otázka, kterou je tedy dobré zvážit zní: Mám teď dost kapacit, jasnosti a laskavosti k sobě i druhému, abych se do zpětné vazby mohl/a pustit? 

Zároveň pokud to ve vás bublá a chcete, aby třeba váš partner věděl, že něco není v pořádku, jen teď nemáte kapacity, můžete zkusit druhé/mu říct třeba jen Zůstává ve mně fakt nepříjemno z našeho rozhovoru, vrátíme se k tomu zítra?

4. Je to vůbec na místě, abych JÁ dával zpětnou vazbu druhé/mu?

Tady se do zpětnovazebního kontextu zamíchávají sociální pozice, role, status a hlavně moc! Studující na umělecké vysoké škole zvažují nejen, jaké dopady by mohlo mít, kdyby se ozvali proti praktikám některých vyučujících, ale také jestli se vůbec sluší, aby po představení přišli za zkušenějším kolegou a říkali svůj názor nebo se dokonce bojí, aby to, jak bude zpětná vazba přijata, neovlivnilo jejich kariéru.

Manažerky zase zvažují, zda krom zpětné vazby na výkony podřízených mají nabízet i to, jak by postupovaly. Nebude to vnímáno jako mikromanagement? Nebudou to někteří vnímat jako návod bez ohledu na to, zda to bude v jejich kontextu fungovat nebo ne? No a příkladů z rodinného kontextu, kdy zvažujeme, jestli je na místě, abych já z mé pozice [doplňte, co pro vás platí] říkal něco [doplňte, co pro vás platí], máte určitě sami dost.

Zpětná vazba je mimo jiné vztahový nástroj. Pokud mám v dané situaci moci víc (ať už si to uvědomuju, nebo ne), mají moje slova větší váhu. Stejně tak, když si uvědomuju, že tahám za kratší konec mocenského provazu, vstupuje to do toho, zda, co a jak „si dovolím“ vyjádřit.

Otázka, kterou je tedy dobré zvážit zní: Jaké (mocenské) rozdíly jsou mezi námi? Můžeme udělat něco pro to, abychom tyto rozdíly v konverzaci adresovali a netvářili se, že neexistují, nebo že nehrají roli?

5. Nestojí to za to: respekt, úcta a soucit k druhé/mu

Na závěr přidávám bod, který se na workshopech neobjevuje až tak často, přesto ke mně mluví velmi silně. Některých lidí, některých vztahů, některých skupin, či organizací si zkrátka vážíme příliš na to, aby nám stálo za to „zatěžovat“ je drobnostmi.

Já to osobně zažívám směrem k dědovi, kterého si tak hluboce vážím za to, jaký je, a co pro nás všechno udělal, že 99 % věcí, které bych u spolupracovníků určitě řešil, nemají vůbec žádnou relevanci. Stejně tak se může stát, že vaše kamarádka na setkání pořád kouká do telefonu. Mrzí vás to, ale zároveň víte, že to dělá často a že si zrovna prochází těžkým obdobím. Máte možná chuť něco říct, ale nakonec to necháte být a místo toho jí nabídnete pozornost. 

Otázka, kterou je tedy dobré zvážit zní: Stojí to za to vnášet do našeho vztahu toto téma?

Závěrem

Toto určitě není vyčerpávající výčet okolností, které je fajn zvážit, než se rozhodneme zpětnou vazbu dávat. Ale doufám, že je dost ilustrativní na to, aby bylo jasné, že rozhodnout se sem tam něco neříct, může být stejně skvělá volba jako něco říct. Mlčení místo dávání zpětné vazby je totiž často vnímáno jako slabost nebo selhání, přitom může jít o hluboce vědomý akt péče – o sebe, druhé i vztah. 

Z druhé strany, pokud patříte k těm, kteří se rozhodují mlčet často a zpětně je vám to pravidelně líto, tento seznam vám nemá poskytovat „výmluvu“, proč je to vlastně v pořádku. Chci vás podpořit v tom, abyste hledali pro vás vhodné časy, místa, kapacity své i druhých a vůbec jakékoliv podmínky pro to, abyste mohli vést konverzace o tom, na čem vám záleží. S dostatkem jasnosti a péče. 

Možná vám někdy v rozhodování, zda zpětnou vazbu dát či nikoliv, pomůže poslední dvojotázka, kterou chci nabídnout nakonec a kterou je dobré zvážit: Co se nejspíš stane, když zpětnou vazbu (ne)dám? Stejně tak bychom totiž mohli dát dohromady seznam toho, co nás kdy motivuje do zpětné vazby jít.