Autorka: Bára Herucová

Obsahová reflexe procesu představení divadla fórum, které se odehrálo pod hlavičkou spolku RáDi pětkrát v průběhu května 2023 v brněnské Káznici. 

V jádru každého divadla fórum je otázka. Otázka, která zúčastněné pálí a zvedá ze židle. Taková, s kterou si vlastně neví celkem rady. Zkouší jednu strategii za druhou, ale pořád nepřichází svět, takový jaký by si přáli. 

A tak s ní jdou před diváky. Ukáží ji pomocí jazyka divadla, metafory, kondenzovaně. Zdálo by se, že je to konec hledání, vždyť představení je po několika měsících hotové, ale opak je pravdou, je to teprve začátek. Začíná totiž fórum – diskuze s hledištěm, intervence do nacvičeného a prozkoumávání netušených vod. 

Jak zpružnit zajetý systém, aby změna nebyla boj?

To je naše otázka. 

Pětkrát jsme s ní vyšli před diváky a vždy se nám otevřel nový pohled, porozumění se posunulo a začali se formovat nové a nové strategie. Díky za to ohledávání, díky za nové obzory, díky za tu příležitost jít dál a hlouběji.

A k čemu jsme se tedy dostali? K odpovědím, které produkují nové otázky. 

Tady je jejich výčet.

Každý máme svou škatulku “takhle se to dělalo vždycky”, do které se nevejdeme.

Hráli jsme o konkrétní situaci, nad kterou se jako deštník rozprostírala metafora toho, že se učíme, jak svět funguje, jak věci jsou a jak se “dělají vždycky”. A v případě, že se do těchto škatulek nevejdeme a rádi bychom s nimi pohnuli, změnili jejich tvar nebo je udělali propustnějšími, narazíme na (někdy pochopitelný) odpor. I když naše konkrétní téma – chci poloviční úvazek v místě, kde se poloviční úvazky nedávají / chci míň svého času trávit v práci a víc s blízkými, mít čas na sebe, odpočívat a najít pro tyto své potřeby a pro touhu po změně podporu a přijetí ve svém okolí – nerezonovalo s každým, tak na úrovni metafory škatulky, do které se nevejdeme, se vždy objevily výrazy familiarity a souhlasné přikyvování. 

Několik diváků nám nabídlo i příklady ze života – nechci jíst kapra na Vánoce; jsem žena po třicítce a nechci děti; dostuduji a nechci hned do práce, chci cestovat; nechci dělat to, co jsem vystudoval; každá návštěva u mých rodičů je v něčem, jak přes kopírák a my už ani nevíme, proč se to takto děje; dvě generace táborových vedoucích, kdy ti „starší“ dělají věci ze setrvačnosti a nejsou ochotní ani diskutovat o alternativách apod. 

Jasně, některé škatulky nám ve společnosti mohou pomáhat (orientují nás, dávají mám jistotu a stabilitu), ale stejně je na místě jejich měkká pružnost, aby náhodou svou tvrdou rigiditou neutloukly ty, co se do nich nevejdou. 

Pojďme se tedy ptát dál: Jaké jsou“moje“ škatulky? Jak mi v nich je? Odkud přišli? Slouží mi k něčemu nebo mně spíš omezují? Můžu s nimi nějak pohnout / změnit jejich tvar, aby mi v nich bylo líp? Kde pro tyto změny můžu hledat spojence a podporu? 

Vztahy jsou důležité. 

Nejčastěji se opakovala myšlenka důležitosti zdravých a podporujících vazeb na své okolí – ať už šlo o partnerství, rodiče, nebo kolegyně v práci (což byli oblasti, které se v našem představení objevili, v realitě je těchto oblastí určitě víc). Osamění je v procesu touhy po změně neúnosně těžké. V společném záměru je větší síla. Ale nejen v době zavádění změn je podpůrné prostředí tak moc potřeba. Je to něco, bez čeho se téměř nedá kvést. Skoro jako nemít půdu pod nohama. 

Pojďme se tedy ptát dál: Co můžu dělat pro kvalitu svých vztahů? Co je sytí? Jaká je moje síť vazeb? Kde má silná a kde slabá místa? Jak ji můžu rozvíjet a podporovat? Kde se můžu s někým spojit? Kde se můžu organizovat, seskupovat pro dosažení toužených cílů? 

Komunikace je základ.

Nestačí, že něco chci. Potřebuji to vyjádřit nahlas. A nestačí to vyjádřit nahlas, ještě by to chtělo i srozumitelně. A nejen, že srozumitelně, ale chtělo by to i s kusem lidskosti a zranitelnosti, ať se na to dá napojit. A nejen, že napojit, ale i najít společné místo, kde se potkáme a porozumíme si. A nestačí porozumění, ale potřebujeme vysvětlovat – zabývat se jasností argumentů, zdůvodňováním, přesvědčováním. Taky, samozřejmě, musíme mít připravený akční plán toho, co žádáme. Uf. Komunikace je základ, ale je to i makačka. 

Často jsme narazili na to, odkud vstoupit do náročných konverzací. To, co se opakovalo, bylo: z pozice vlastního prožívání (jak se cítím, co se ve mně teď / v poslední době děje, co potřebuji); z pozice otevřenosti a zranitelnosti; z pozice společné řeči (jak můžu to, co chci říct, ilustrovat pochopitelně a kde jsou pole, která jsou pro nás společná); nebo z pozice odvahy (prostě do toho skočit). 

Pojďme se tedy ptát dál: Jak a kde můžu trénovat dovednosti pro komunikaci? Kde jsou moje silné stránky v komunikaci a kde slabé? Kdy má komunikace probíhá tak, že jsem s průběhem a výsledkem spokojená? Jsem schopna naslouchat druhým? Jaké mám v sobě filtry, které mi brání slyšet nebo se vyjadřovat? Jaké filtry zkreslují mé slyšení a vyjadřování? Jaký způsob sebevyjádření mi vyhovuje a jaký ne?   

Opustit nebo bojovat, nic moc mezi tím.

Nejde to změnit, tak odejdi. Opusť, co se ti nelíbí. Je to lepší a lehčí než se snažit. Když se ti nelíbí, víš, kde jsou dveře. A pokud to opouštět nechceš, tak smůla, musíš se vtěsnat do žádoucího neflexibilního tvaru.

Anebo na sobě začni makat, posiluj svaly – ty reálné i ty komunikační a argumentační. Budeš je potřebovat, protože tě čeká velký dlouhý těžký boj. Chceš změnu, tak buď osamělá a unavená z neustálého větru, co se tě snaží odfouknout jako smítko z kabátu statu quo. 

Je překvapivé, jak snadné je sklouznout do této dichotomie řešení, do černobílého buď – anebo. Překvapivé taky bylo, jak často jako první reakce zazněla věta: „Když není spokojená, ať odejde…“ 

Pojďme se tedy ptát dál: Co dalšího můžu dělat, když nechci odejít ani bojovat? Co pro mě znamená odejít a co pro mě znamená bojovat? Co mi jedno nebo druhé může přinést? Kde hledat inspirace a spojence pro další možnosti?    

Potřeby jsou přehlíženy. 

“…my, ale nevíme, proč si tohle přeje.“

„Vždyť to tam zaznělo. Říkala, že potřebuje odpočinek, čas na sebe a na rodinu, svobodu. Prostě potřebuje nebýt tak moc v práci.“

“Ano, ale nevíme, proč, takže nedokážeme posoudit, jestli je to relevantní.”

Snad z každého fóra, co jsme absolvovali, víc nebo míň vyvstávalo, jak rozšířená je představa, že potřeba sama o sobě není důvěryhodná. To, že člověk říká, co potřebuje, má jen malou váhu, pokud to nezdůvodní a my neuznáme jeho důvody jako akceptovatelné. Je krásné, že se stále víc a víc mluví o potřebách. Věnuje se jim vědomá pozornost. Pečuje se o ně (v těch lepších případech). Zdá se mi však, že slepou skvrnou tohoto trendu je naslouchání potřebám druhých. Ne nutně s cílem je naplňovat. Určitě ne s cílem je ignorovat. Ale slyšet je a přiznat jim důležitost. Dovolit jim, aby dostaly váhu a pak o nich vědět a nechat je vědomě přítomné v našem každodenním žití.

Pojďme se tedy ptát dál: Věnuji pozornost svým potřebám? Věnuji pozornost potřebám druhých? Pokud ne, proč ne? Co mně brzdí a co mi naopak pomáhá se na potřeby zaměřit?  

Systém je ok, to jednotlivec je nedostatečný. 

Zarazilo mně taky, jak silně se ozývalo echo toho, že systém, ve kterém teď žijeme, je zcela v pořádku a není ho potřeba měnit. To jednotlivci jsou nepřizpůsobivý, nevejdou se, jsou nespokojení. Není potřeba měnit systém, stačí změnit myšlení jednotlivců. Není potřeba měnit systém, stačí makat na sobě. Není potřeba měnit systém, tvé neštěstí je vždy tvé selhání, a ne selhání systému. 

Zdá se mi, že pouhá představa změny systému vyvolává neklid, nevůli, nejistotu a strach, či úzkost. A přitom žít líp bychom chtěli. Štěstí a spokojenost pro sebe a své blízké bychom chtěli. Změny (v našich individuálních životech) jsou v pořádku. Na systém však nesahat! A to ani když vlastně moc nevíme, co se pod tím systémem myslí, jak funguje, nebo jak by konkrétní změna vypadala. 

Pojďme se tedy ptát dál: Co myslím, když mluvím o “systému”? Jaké systémové procesy nebo mechanizmy fungují v konkrétní situaci, ve které se nacházím? Co to je systémová změna? Chci k ní přispívat? Pokud ano, jak můžu? Jaký příběh o světě vyprávím tím, co dělám a říkám? Je to ten příběh, co chci vyprávět? Jak se co nejvíc přiblížit světu, po jakém toužím? Systém mi v něčem nabízí bezpečí a jistotu – kde jinde ve svém životě můžu tyto kvality najít? Jak jinak je můžu uspokojit?  

Útlak, nátlak a tlak není to samé.

„Útlak je konkrétní vztah mezi jedinci, kteří jsou součástí různých sociálních skupin, jde o vztah, ze kterého profituje jeden ze skupiny na úkor toho druhého. Podle této definice se útlak neváže pouze na „vztah jeden na jednoho“, ale obsahuje vždy něco navíc.“ (Julian Boal)

„Pro útlak je charakteristické, že jeden ze soupeřů používá proti tomu druhému zbraní, které nenáleží jedinci, ale sociálnímu, politickému, ekonomickému nebo jinému statusu.“ (Augusto Boal)

„Útlak je založený a vystavěný na sociální nespravedlnosti: výsadách skupiny vyvolených a nevýhodách skupiny utlačovaných. Důsledky této nespravedlnosti určují, kdo – a za jakou cenu – smí mít přístup k moci a rozhodování, k materiálním, kulturním a symbolickým statkům, ke spravedlnosti a ke vzdělání.“ (Bárbara Santos)

Když mi někdo říká, že mám něco udělat, může na mně vyvíjet tlak. Může to být dokonce nátlak, ale není to nutně útlak. Když mně někdo omezuje, není to nutně útlak. Když je nějaká situace konfliktní nebo nepříjemná, není to nutně útlak. Když jde o mocenské vztahy, není to nutně útlak. 

V našich fórech jsme tomuto tématu věnovali míň času a péče, než bych chtěla. Zaráží mně, jak často je slovo útlak používáno nebo interpretováno nepřesně, bez pochopení jeho definice. Vlastně bych se ráda dozvěděla, proč to tak je. A ještě radši bych přispěla k tomu, aby se to stávalo míň a míň – protože mu budou lidi líp rozumět, i proto, že ho bude na světě ubývat. 

Pojďme se tedy ptát dál: Rozumím tomu, co slovo “útlak” znamená? Používám toto slovo přesně nebo volně? Co může prohloubit moje porozumění? Proč je důležité používat (alespoň určitá) slova adekvátně?   

Jsem vděčná, že můžu dělat práci, která mě baví, naplňuje a přináší mi pocit smysluplnosti. Proces vzniku a realizace Divadla fórum společně s Evou Lietavovou, Věrou Babjakovou, Monikou Grossovou, Jakubem Gyönyörem, Václavem Klajsnerem, Gabrielou Petrášovou, Annou Marii Slobodovou, Kateřinou Stokláskovou a Kateřinou Tmějovou byl intenzivní, výživný, plný radosti, výzev a vděčnosti. 

Jsme na jeho konci. Pro teď. S tímto tématem. S touto skupinou.

Už teď se těším na další nové dobrodružství s divadlem utlačovaných. 

Díky!