Zamyšlení Petra Sucháčka

V tomto blogu se chci ještě na delší ploše vrátit k mé odpovědi na jednu z otázek z otázkového speciálu našeho Nenásilného podcastu. Konkrétně se jednalo o otázku: jak nasytit dítěti jeho „touhu po moci“, nebo, když chce bývalý manžel „stále více ze společného majetku“.

Část mé reakce by se dala shnrout takto: zkoumal bych, zda ta „opakující se a zesilující“ potřeba je tou skutečnou potřebou k řešení.
U dítěte si dovedu představit, že touha po moci může souviset třeba s touhou po pozornosti, možnosti volby, hravostí, soutěživostí, touhou dosahovat úspěchu, ovlivňovat svět nebo testovat sociální dovednosti. 

Spekuluju, že se může jednat spíše o „connection“ nebo pozornost, například o potřebu „všimněte si, jak jsem dobrej“, přičemž „všimněte si“ může být důležitější než samotné „jak jsem dobrej“.

Chci se k tomu vrátit jednak proto, že autorka dotazu mi následně psala, že jí to moc pomohlo v porozumění a následně i v těch situacích, jednak proto, že zejména ve své facilitační práci potkávám tento vzorec velmi často a to v nejrůznějších kontextech. Příklady můžu dát rovnou ze zakázek a života z minulého týdne.

Popis vzorce

Ten vzorec, ať ho tedy pojmenuju, by se dal velmi vágně popsat nějak takto:

a) děje se nějaká věc mezi lidmi, která někomu, nebo všem nesedí →
b) někdo TO nějak pojmenuje a jde TO za ostatními řešit →
c) řešení (dostanou-li se vůbec k nějakému) nefunguje →
d) situace eskaluje a přináší hodně vzteku, hněvu, bezmoci, frustrace atd. na všech stranách = vždyť přece TO řešíme, věnujeme TOMU hodně zdrojů – energie, času, pozornosti, peněz ad. a nejen, že se to nelepší, dokonce naopak! →
e) a tady buď dojde k rezignaci, smíření, vyhoření, rozchodu/odchodu, rebelování, nebo (!) se nám (kolektivně) podaří na základě této zkušenosti nově pojmenovat TO.
V případě, že TO je ONO – paráda, situace se nejspíš začne posouvat. 🙂
V případě, že TO stále NENÍ ONO, si nejspíš projdeme znovu kroky a)-e). ☹️

Srozumitelné? 😀

Jak vypadá vzorec v praxi?

Jak tento obecný vzorec vypadá v konkrétní realitě můžu ukázat na základě  facilitace z minulého týdne a rovnou říkám, že budu pro srozumitelnost strašidelně zjednodušovat a vynechávat důležité detaily i kontexty:

a) ve firmě jsou tři oddělení, jedno domlouvá práci s klienty (obsah, formu, cenu, deadliny atd.), druhé a třetí tuto kreativní práci vykonávají. Vzájemná komunikace i předávání práce jsou rychlé, plné změn, neúplných informací a poslední dobou plné nedůvěry a vzájemného naštvání

b) vzájemné naštvání vedlo k propracovávání systému předávání informací a podkladů tak, aby to bylo úplné a přehledné.
Chyba = TO – je definována jako neúplnost informací a to jdeme řešit systémem

c) atmosféra se nelepší, lidi mají více agendy se správou systému

d) naštvání a blbá nálada se prohlubuje

e) lidi se shodnou, že takhle to dál nejde (a) → poptali facilitaci (mě) a přes schůzku s vedoucími oddělení jsme se dostali ke společné schůzce všech tří týmů
Dochází k přejmenování TOho (b) = problémem už není neúplnost informací, ale množství vzájemné nedůvěry, neporozumění a přednasrání na jiná oddělení.

c) 3 hodiny jsme spolu seděli ve velké místnosti, já facilitoval sdílení lidí, jak situaci vidí, jak k ní došlo, jaké jsou důsledky, co ovlivnit můžeme sami, co ne atd. → nadefinovali jsme akční praktické kroky, které by mohly pomoct zvýšit vzájemnou včasnou informovanost a nezvýšili pracovní zatížení, taky jsme díky sdílení příběhů, historie, zážitků, zvyklostí zvýšili úroveň vzájemného porozumění, otevřenosti a nastartovali trochu vstřícnosti ve vzájemném kontaktu.

d) situace prozatím výrazně deeskaluje, neb vynaložená energie nese nějaké ovoce, a tak je snazší a motivační se tomu dále věnovat.
Lidem je prozatím lépe, atmosféra mezi týmy a v týmu se zlepšuje.

Toto není a nemá být reklama na facilitace Petra Sucháčka (vlastně jsem do celého dialogu vstupoval spíše minimálně), ale poukaz na to, že když začneme řešit tu „správnou“ věc, tak se věci dějou. Kumšt ale je nacházet za věcmi (neúplnost informací) ty správné věci (nedůvěra). 

Jak ty správné věci nacházet?

Na to konkrétní návod nemám, ale obecně mi dává smysl snažit se jít hlouběji do potřeb, o které by v dané situaci mohlo jít. Konkrétně to může vypadat tak, že se dokola ptám: „a kdyby se stalo tohle, co by mi to přineslo?“ Krásná ukázka, jak to prakticky může vypadat, je hned v naší čtvrté epizodě tu:

A protože už je to zamyšlení dlouhé, na závěr dropnu pouze pár dalších příkladů tohoto vzorce, který běžně potkávám.

Pár běžných příkladů

Partnerství

a: Trávíme spolu málo času

b: Fakt chci chodit víc na rande a ven!

c: Jdou do kina na film, který vybral ten, kdo s tématem přišel. Druhý si to nijak zvlášť neužil.

d: Oba naštvaní → vždyť jsem přece šel/šla! a/vs vůbec jsme si to spolu neužili!

e: Nejspíš jde víc o vzájemnou pozornost, propojení a sdílení, ne jen o to  být v jednom čase v jednom prostoru.

Spolubydlení

a: Nepodílíme se férově na úklidu/ zajištění provozu domácnosti

b: Vyrobíme tabulku činností, kdo, co, kdy, bude dělat, aby to bylo fér

c: Úklid se neděje, sereme se vzájemně a ještě přibyla agenda hlídání a tvorba tabulky

d: Vysíráme se neustálými konverzacemi a výčitkami, jsme zahlcení a nevíme, jak systém vymáhat

e: Nejspíš jde víc o společnou péči o společný prostor o pocit, že na to nemyslím a nestarám se sám/sama než o to, aby všichni dělali stejně

Firma

a: Chybí nám ve firmě pocit, že rosteme a nemusíme na vše přicházet sami

b: Poprosíme šéfa/kolegy/ně o zpětnou vazbu

c: Dostaneme nějakou zpětnou vazbu (možná dokonce dobrou!)

d: Zůstává divno a chceme zpětné vazby víc, šéf/ka nechápe, vždyť už to přece řekl/a

e: Možná jde mnohem víc o to být viděn, oceněn, uznán, víc popisné zpětné vazby nemusí tyto potřeby sytit.

Tak a to by už stačilo. Vidíte, že jsem toho plný a že mi na tom záleží, neb lidem kolem mě, ale i mě osobně tato citlivost k tomu, jestli „řešíme tu správnou věc“ mnohokrát pomohla od zaseknutých, dokola opakujících se „neřešitelných“ situací.