index






indexxx

indexxx

indexxx

Jak zpružnit zajetý systém, aby změna nebyla boj?

RECENZE KNIHY: Marshall Rosenberg – Nenásilná komunikace ve škole

The Dance Floors Introductory for learning, experiencing and teaching NVC with Deborah Bellamy

Hlavně nenásilně! – karetní hra a inspirace do škol

Držme si své vztahy

CHOICE – dost jiná kniha ze světa nenásilné komunikace

8 dní s NVC – co nám to dalo?

Číst za slova. Duch nenásilky konečně i v českém překladu.

Jak proměňovat svůj obraz nepřítele – část druhá, metodická

Jak proměňovat svůj obraz nepřítele – část první, příběhová

 

Autoři: Jan Nehyba, Petr Sucháček

 

„Nenásilí nastává pouze tehdy, pokud milujeme ty, kteří nás nenávidí.“

(Gandhi the Man, s. 108)

 

Práce s Enemy Image – se svým obrazem druhého jako nepřítele je v nenásilné komunikaci standardní” součást výcviků, tréninků a knih. V těchto dnech je také standardní součástí diskuzí a dialogů mezi námi (autory tohoto příspěvku) a našimi blízkými. Máme teď totiž hodně intenzivní příležitosti testovat svou ochotu, kapacitu a schopnost za všemi lidmi světa vidět lidi s jejich potřebami a jejich upřímnou snahou dosáhnout jejich naplnění tak, jak nejlépe dovedou. A ne jen a prostě nepřítele. Byť je to často velmi lákavé. A někdy tomu prostě neodoláme.

 

Výsledkem těchto dialogů jsou dva blogové příspěvky. Rozečítáte právě první z nich, který se snaží na příbězích velikánů nenásilí ilustrovat principiální přístup k “nepřátelství”. Druhý příspěvek na tento přímo navazuje a snažíme se v něm metodicky popsat, jak pracujeme se svými obrazy nepřátel my dva Petr a Jan.

 

Mahátma Gándhí byl a je pro mnoho lidí inspirativní osobou a pro jiné v lecčems také postavou kontroverzní. Nám se ve vztahu k tématu obrazu nepřítele vybavil jeden jeho slavný příběh: 

Gándhího první velký „experiment s pravdou“ byl navržen tak, aby obnovil důstojnost indické komunity v Jižní Africe. Gándhího hlavním „nepřítelem“ byl v té době generál Jan Christian Smuts, hlavní představitel jihoafrické vlády v Transvaalu.  Zde je popis rané konfrontace se Smutsem:

Gándhí jde za generálem Smutsem a říká: „Přišel jsem vám říct, že budu bojovat proti vaší vládě“. Smuts odpovídá: „Ještě něco?“ Gándhí: „Vyhraju.“ Smuts se smíchem: Jak?“ Gándhí: „S vaší pomocí.“ (Gandhi the Man, s. 47)

 

Smutsova sekretářka poskytuje vzácné svědectví o tom, jaké to pro generála bylo: „Nemám rád vaše lidi (hnutí nenásilí) a vůbec se nestarám o to, abych jim pomáhal. Ale co mám dělat? Vy nám totiž pomáháte v našich dnech nouze. Jak na vás tedy můžeme vztáhnout ruku? Často si přeji, abyste byli násilníky jako angličtí útočníci, pak bychom totiž hned věděli, jak se vás zbavit. Ale vy nezraňujete své nepřátele. Toužíte po vítězství pouze sebeutrpěním…, a to je něco, co nás přivádí k naprosté bezmoci.“ (Search for a Nonviolent Future, s. 64)

 

Z příběhu je patrné, že radikální a dlouhodobá praxe nenásilí ve své podstatě proměňuje (ne ničí) jakoukoliv nenávist a konflikt. Z pohledu Angličanů to byl horší prostředek válečného umění než jakákoliv jiná zbraň. Z pohledu toho, kdo tuto láskyplnou empatii poskytuje, je to semínko, které dokáže vzkvétat na jakékoliv zemi. Třeba i spálené.

 

Druhý příběh, který pro nás dobře ilustruje téma představy o druhém jako o nepříteli, je od Marshalla Rosenberga:

Jednou mě požádali, abych zprostředkoval urovnání konfliktů mezi dvěma kmeny v severní Nigérii. Onoho roku, kdy jsem za nimi přijel, bylo v obci, která čítala a čtyři sta obyvatel, zabito sto lidí. Můj nigerijský spolupracovník se usilovně snažil přimět znesvářené náčelníky, aby se setkali, nakonec se mu to podařilo. Když jsme šli na jednání, kolega mi pošeptal:

“Počítej s tím, že to bude napjaté, Marshalle. Schůzky se zúčastní tři lidé, kteří vědí, že tam bude i člověk, který zabil jejich dítě.”

 

Na jedné straně sedělo dvanáct náčelníků, na druhé straně také dvanáct. Začal jsem jako obvykle slovy: “Jsem přesvědčen, že pokud budou vyjádřeny a pochopeny potřeby všech přítomných, najdeme způsob, jak tyto potřeby uspokojit. Kdo chce začít, prosím? Rád bych věděl, jaké vaše potřeby nejsou uspokojené?”

Místo odpovědi na mou otázku jeden hněvivě zvolal: “Všichni jste vrazi!” Okamžitě se tak objevila představa/obraz nepřítele. Všimněte si, že jsem neřekl:  „Co si myslíte o druhé straně?”, ale „Jaké vaše potřeby nejsou naplněné?”.

 

V tu chvíli se ozvala druhá strana: „Snažíte se nás ovládnout.” To je další diagnóza. Začali na sebe křičet a nebylo jednoduché znovu nastolit pořádek. My ale víme, že veškerá kritika, odsudky a představy nepřítele jsou tragické a snad i sebevražedné projevy nenaplněných potřeb. Při takových situacích se snažíme přeložit jazyk z obrazu nepřítele v nenaplněnou potřebu.

 

Zeptal jsem se ho tedy: „Náčelníku, chcete tím říct, že máte potřebu bezpečí, která není uspokojena? Potřebujete bezpečí. Doufáte, že věci se vyřeší bez násilí bez ohledu na to, co se děje, je to tak?”

„Přesně to říkám,” odpověděl. 

No, přesně tak to neřekl. Řekl: „Všichni jste vrazi”.

Ale potřeby jsou blíže pravdě než obraz nepřítele.
(Co řeknete změní váš svět, s. 98-99, zkráceno)

 

Ne všichni lidé však musí okamžitě mít kapacitu, ochotu, či energii k tomu, aby byli schopni vidět za odsudky, agresí, prostě v obrazech nepřítele jeho nenaplněné potřeby. To vyžaduje empatii a mnohdy i čas. A to je právě to, co se můžeme rozhodnout nabídnout druhým a hledat pro to kapacitu v sobě. Pokud ji momentálně nemáme, možná je čas na smutnění.

 

A stejné je to možná právě teď i s námi, kteří v těchto dnech vidíme různé nepřátele a možná nejsme připraveni hledat nenaplněné potřeby, které se skrývají za jejich slovy a činy. Dopřejme si tedy i my tolik (sebe)empatie a po tak dlouhou dobu, než budeme připraveni hledat nenaplněné potřeby v obrazech těchto nepřátel.  

 

To samo o sobě nemusí být, a nejspíš nebude, vůbec jednoduché. Jak s obrazy našich nepřátel pracujeme my, to metodicky zpracováváme v druhé části tohoto blogu. Důležité je opět si připomenout, že empatie pro nás nerovná se sympatie, není to souhlas s tím, co druzí dělají/říkají nebo navrhují dělat. Empatie je pro nás cesta k tomu, jak vidět člověka v druhém bez ohledu na to, co říká/dělá, nebo navrhuje dělat. Je to pro nás cesta k míru.

 

„Mír vyžaduje něco mnohem složitějšího než odplatu nebo nastavení druhé tváře. Vyžaduje empatii se strachy a nenaplněnými potřebami. Je třeba se vcítit do slz a nenaplněných potřeb lidí, které často stojí za útoky na druhé lidi. Lidé pak vstoupí do jiného světa, světa o němž mluví Rúmí, súfijský mystik a básník ze 13. století: „Tam venku, za představami o konání dobra a zla, je pole: tam se setkáme.“

(Co řeknete změní váš svět, s. 104, zkráceno)