Napsala Hana Švábíková

„Četla jsem knihu, ale nepochopila jsem to.”
„Na základě knihy mi nepřijde moc reálné to aplikovat.”

Tyhle věty jsem slyšela už několikrát na začátku nenásilkového workshopu.

Pokaždé mě to trochu zarazí, protože mluvíme o „bibli“ nenásilné komunikace. O stěžejní a nejprodávanější knize, kterou od jejího autora máme a která je považovaná za úplný základ. Jde o knihu Nenásilná komunikace: Řeč života.

Tyhle lidi to naštěstí neodradilo od dalšího prozkoumání nenásilné komunikace a na workshop přišli – ale co když jiní po přečtení nad nenásilkou zlomili hůl? Tak přemýšlím, čím to je. Co je ten chybějící kousek, který pomůže aplikovat Rosenbergovy myšlenky do našich životů?

Marshall Rosenberg knihu poprvé vydal v roce 1999. Od té doby se naše porozumění emocím proměnilo, třeba díky vývoji psychologie a neurovědy. Proměnilo se ale i to, jak fungujeme ve vztazích vzhledem k socio-kulturnímu kontextu (vzrůstající rozvodovost, vyšší počet duševních onemocnění, trendy ve výchově, epidemie osamělosti apod.).
Tím se proměňuje i to, co od podobných knih očekáváme.

Očekávání současných čtenářů a čtenářek se někdy zřejmě nepotkávají s tím, co kniha nabízí na první dobrou. Možná čekají věty, které stačí říct – a ono to začne fungovat. Na workshopech padají otázky jako „Jak to říct tak, aby mě druhý pochopil?” nebo „Jak dosáhnout svého, ale hezky?” Kniha je sice zaměřená přesně na sebevyjádření, přesto podle zpětných vazeb nedoručuje odpovědi, které by bylo snadné přenést do konkrétních situací. Do jejich vztahů a jejich způsobu komunikace.

Tenhle článek rozhodně nepíšu pro to, abych knihu zpochybnila. Naopak, považuju ji za revoluční a chci nabídnout, kam směřovat pozornost, aby byla praktická i pro vás. Věřím, že může osvěžit váš pohled na mezilidskou komunikaci, vztahy, i fungování společnosti a nabídnout inspiraci i do náročných situací.

Marshall Rosenberg akcentuje volbu slov a úlohu jazyka v tom, jak se v sobě vztahujeme, zároveň ale kniha obsahuje hned v úvodu zamyšlení nad podstatou komunikace, kterou není pouze jazyk. Podle autora je to „způsob, jak komunikovat ze svého nitra”. Hned v druhé kapitole se snaží taky vysvětlit, že nenásilka není o tom někoho do něčeho dotlačit nebo přesvědčit o svém. Pokud ale někdo čte tuto knihu hlavně s otázkou „jak to mám teda říct”, možná tuhle část jen proletí a po dočtení mu bude chybět to podstatné.

Právě tady se ukazuje rozdíl mezi tím, co si možná občas odnáší čtenáři a čtenářky knihy, a co zažívám v praxi. Nenásilka je mnohem víc o vnitřním postoji než o samotných slovech.

Na workshopech i konzultacích vidím, že pro pochopení nenásilné komunikace jako přístupu, bývá zásadní (a pro mnohé překvapivé) porozumění také té části komunikace, která je o vztahu k sobě, ke svému vnitřnímu světu. Tahle část přichází v reálné komunikaci ještě před tím, než začnu řešit, jak to říct. Díky tomu, že víc porozumíme sobě, vidíme víc možností, jak reagovat i v náročných situacích. Díky porozumění sobě si taky umíme lépe představit, co se děje v druhých.

Důraz na věty v knize, formulované do 4 kroků nenásilné komunikace, neznamená, že v běžném životě mluvím pouze v těchto 4 krocích a přesně v tomto pořadí. Ano, to by znělo nepřirozeně a formálně.
Stejně jako architekti nejdřív staví model, než se pustí do skutečného domu, i 4 kroky nenásilné komunikace slouží jako tréninková struktura.

Malá odbočka pro ty, kdo knihu nečetli. 4 kroky jsou: pozorování, pocity, potřeby a prosby. Když je nebereme rigidně, slouží jako dobré vodítko, na co se v komunikaci zaměřit, abychom dokázali udržet spojení a směřovat k porozumění. Zároveň existují situace – třeba ve velkém napětí nebo při nízké energii a přetížení – kdy držet se jich pevně může fungovat jako pomyslný záchranný kruh.

Trénovat konkrétní vyjádření, které je v knize vysvětlené na spoustě příkladů, má podle mě velký smysl. Zároveň je podle mě důležité porozumět kontextu, principům, na kterých nenásilka stojí, ještě než cokoli vyslovím nahlas. To bych si přála akcentovat stejně výrazně jako volbu slov.
Patří sem například principy jako je „Connection before correction” (volně přeloženo: pojďme se nejdříve potkat a zkusit si porozumět, než se budeme snažit o nápravu) nebo snaha vidět potřeby za vším, co lidé dělají a říkají.

Bez toho je nenásilka křehká.
Přitom z vlastní zkušenosti vím, jak silnou oporou může být.

Pokud můžete, nezačínejte knihou. Vezměte ji jako doplňující materiál a začněte zkušeností. Zajděte si nejdřív na workshop. Podle mě to fakt funguje 1000x líp. V návaznosti na workshop vás kniha naopak skvěle podpoří na cestě do praxe.

A pokud není workshop ve vašich možnostech, pusťte si ke knize aspoň Nenásilný podcast. 

Nebo berte knihu jako otvírák tématu a mějte na paměti, že:
nejde o to, říct dokonalou větu.
Jde o to, jestli se dokážeme vyznat sami v sobě.
A pak se potkat s druhými a to spojení udržet.
Pak je jazyk důležitý (ne jediný) nástroj, o který se můžeme opřít.

V článku píšu o “čtenářích a čtenářkách”. Pokud se v nich vidíte, moc mě zajímá, co vy na to.