Vrátil jsem se z týdenního kurzu, který jsem vedl se Zitou Pavlištovou. Jmenoval se „Dialogy“ a kombinoval učení Nenásilné komunikace a kontaktní improvizace. Byl to velmi povedenej kurz, mám chuť napsat „nejlepší“, ale raději zkusím být konkrétní a popsat, proč pro mne byla tato kombinace metod (a lektorského partnerství) tak skvělá:
- Střídání práce se slovy a s tělem umožňuje odpočívat a rychleji integrovat naučené. Že je z celodenního kurzu Nenásilné komunikace člověk unavenej, jsem věděl dávno. Kombinovat Nenásilnou komunikaci třeba s jógou už jsem zkoušel a je to fajn. Ale kombinovat ji s kontaktní improvizací (a co je možná důležité, s kontaktní improvizací v Zitině podání) je prostě plynutí…
- Kontaktní impro vytváří tělesné a pohybové paralely k mnoha konceptům Nenásilné komunikace. Napojení na sebe a bytí ve své síle, různé kvality empatie jako různé kvality kontaktu, autentičnost v pohybu i v komunikaci, rytmus a časování pohybu i konverzace, upřímnost a přebírání odpovědnosti… to všechno se projevuje v interakci v dialogu slovy i v dialogu pohybem.
- Nenásilná komunikace umožňuje ukotvit a přenést to, co se člověk učí v pohybu, do rozhovorů a interakcí v každodenním světě. Se šéfem v práci nebo maminkou doma asi nemůžete pohybově improvizovat, ale slovy můžete vytvořit určitou kvalitu kontaktu – a když jste ji už zažili v pohybu, máte vizi, kterou jen potřebujete převést do slov. Troufám si tedy říct, že Nenásilná komunikace dodává kontaktní improvizaci možnost přenosu do každodenního světa, ve kterém se interaguje spíše slovy než fyzickým kontaktem a pohybem.
- Nenásilná komunikace a Kontaktní impro se zásadně liší v jedné věci: v pohybu a doteku zcela odpadají koncepty. Prostě když s někým interagujete pohybem, tak přestáváte přemýšlet ve slovech a konceptech a používáte jiný typ vnímání a moudrosti. V komunikaci nejenže stále používáme koncepty, ale také můžeme o komunikaci uvažovat a popisovat ji. To s pohybem vlastně nejde, chybí slova pro kvality doteků a rychlost pohybů – a hlavně: nejsou v kontaktu a pohybu užitečná. Tím vzniká trochu napětí, ale taky nutnost vidět za slova. A na druhé straně se kultivuje schopnost slov a použít a nebýt zcela ovládán jejich běžným významem.
- Důsledek předchozího bodu: většinu věcí, které jsme si objevili, je nemožné popsat v nějakém reportu. Zkouším popsat nějaké konkrétní paralely už hodinu a vždycky to znova smažu, protože to nejde vystihnout. Musí se to zažít. Tedy žádné detaily se v tomto reportu nedozvíte.
Dohromady mi z toho vychází velmi efektivní způsob učení, na který jsme se Zitou narazili. Tenhle směr budeme určitě prozkoumávat dál. Mělo to pro mě i několik osobních důsledků: mohl jsem být na půlce programu expert a na druhé půlce začátečník. Naučil jsem se cítit svoje klíční kosti a jícen (mimo spoustu dalších částí těla) a dělat zcela uvolněný krok dozadu. A začal jsem jíst zmrzlinu (což je vliv Zity, zatímco ona – zdá se – začala jíst i teplé polívky, což je vliv můj). Dialog totiž vyžaduje ochotu nechat se ovlivnit.
______
Poznámka pod čarou. Kamarád Jan, který Dialogy absolvoval, a tento můj text četl, dopsal citaci, která ukazuje, že to, co my teď objevujeme, věděl Gendlin už před padesáti lety…: „Prožívání a pojmy (nebo symboly) nejsou dvě oddělené věci, které je potřeba spojit. Každý z nich je vždy implicitně přítomen v tom druhém. Neexistuje „nesymbolické prožívání“ stejně jako není „čistá logika“. Dokonce bez explicitních slov nebo pojmů je prožívání symbolizováno přinejmenším interakcí a situací, v které se toto prožívání děje.“ (Gendlin, 1962, s. XII)
Ondráš Přibyla