Běžný začátek tréninkové skupiny: „Máte nějaké obtížné sdělení, které byste rádi někomu řekli, ale nevíte jak?“ Ozývá se Káťa: „Ráda bych dala svému kolegovi zpětnou vazbu, ale neumím to říct tak, abych si byla jistá, že ji přijme.“
Téma zpětné vazby mě baví, zvláště když jsme v prostředí tréninkové skupiny, která má oproti reálné situaci zásadní výhody. Můžeme prostě zkoušet několikrát přehrát situaci a sledovat, jak se mění podle toho, jaká slova aktéři použijí. Tak jsem Káťu vyzval, aby zkusila říci to, co by chtěla říct, zcela a naprosto bez cenzury, abychom se rovnou dostali k jádru věci. Pak budeme se sdělením dál pracovat.
K: „Ráda bych ti dala zpětnou vazbu: měl byses naučit nebýt tak tvrdohlavý a kritický, na všechny moje návrhy reaguješ jen kritikou…“
Je jasné, že při každodenní práci v laboratoři je pro Káťu těžké sdílet svoje nápady, když se ve všech případech, na které si vzpoměla, setkala jen s kritikou a odmítáním. Tedy rozhodně je užitečné téma otevřít a mluvit o něm. Ale jak? By bylo potřeba upravit použitá slova a konstruktivněji navrhnout řešení (na to se podíváme v příštím příspěvku o zpětné vazbě). Tady se ukazuje ještě něco mnohem zásadnějšího, čemu je potřeba věnovat pozornost.
Mýtus zpětné vazby
Snad ve všech přednáškách a workshopech, které jsem kdy viděl, byla zpětná vazba spojována s učením a rozvojem. Když to malinko přeženu, lze říci, že dáváním zpětné vazby umožňujeme druhému se rozvinout, a proto je naší morální povinností mu poučení poskytnout. Z druhé strany je pak povinností toho, kdo zpětnou vazbu přijímá, poslušně spolupracovat, učit se, tedy měnit svoje chování. Podle workshopů je hlavní důvod pro dávání zpětné vazby snaha přispět druhému. Někdy to tak může být. Mnohem častěji je pravý důvod ke zpětné vazbě jiný…
Zkusil jsem se vžít do kůže jejího kolegy. Neviděl bych asi velký přínos v tom, že mi kolegyně říká, že bych se měl naučit potlačovat své kritické myšlení. Vždyť v používání mozku je smysl mojí práce. Jediný důvod, proč bych zpětnou vazbu poslouchal je, že jsem na nějakém workshopu slyšel, že zpětná vazba se prostě vyslechnout musí. Povinnost. Snažil bych se, nějak si to vyslechnout a na závěr bych ze slušnosti řekl, že se s tím pokusím něco udělat. Proč mi říká sakra, že bych se něco měl naučit?
Princip: naprostá upřímnost
– Káťo, pro koho je současný stav nepřijemný?
– Pro mě. On je v pohodě.
– Takže tobě nejde o pomoc kolegovi a o jeho rozvoj – ty byses ráda postarala o svoje potřeby, tedy chtěla bys mít větší prostor pro svoje nápady? Tak si o to pojď říct zcela otevřeně a upřímně.
Přestat předstírat, že jde o učení a že „by se měl naučit“ – to byl nejdůležitější moment celé situace. Pak stačilo pár minut a dostali jsme se k dobrému vyjádření:
Káťa: Mám něco, o čem bych s Tebou ráda mluvila. Ráda bych při naší společné práci přinášela svoje nápady. A je pro mě těžké, když se tahle moje chuť potká s tvou kritickou myslí. Myslíš, že bychom mohli společně najít cestu, která by pro nás fungovala?
V kůži Katčina kolegy teď necítím žádný důvod k obraně
. Vlastně jsem docela překvapený, že na ni takhle můžu působit. Možná tohle je ten důvod proč mám dojem, že jsem v poslední době na všechno v laboratoři sám. Mám chuť se o tom bavit a napadají mě i řešení.
V čem je tedy tohle vyjádření tak odlišné od prvního? Hlavní rozdíl je v uvědomnění si, proč vlastně chce Káťa s kolegou mluvit a co by potřebovala. Následně je důležité nebát se být upřímný a otevřený. Sdělení je pak jasné a oba aktéři ví, o čem je skutečně řeč. A navíc upřímnost otevírá prostor pro druhého, aby byl upřímný také.
Překvapená byla i sama Káťa, když zjitila, že se jí tato druhá verze říká lépe, protože cítí mnohem větší naději, že ji kolega pochopí.
A co si z toho můžete vzít? Když budete chtít dávat zpětnou vazbu, uvědomte si jasně, zda je pro vás současný stav nepřijemný a chcete jej nějak změnit (podobně jako to měla Káťa), anebo jestli jste vlastně v pohodě a chtěli byste nabídnout druhému svou pomoc v jeho rozvoji. Když v tom máte jasno a budete upřímní, může v tom mít jasno i váš kolega a pomůže to celé situaci.
Ondráš Přibyla