Obr: Dan Perjovschi

Autorka: Eva Malířová

Co je nenásilí jsem se pokusila představit v článku Cesty k nenásilí na příbězích lidské statečnosti v často extrémních situacích turbulentního 20. století a skrze myšlenky a praxi Mahátmy Gándhího, Martina Luthera Kinga a Miki Kashtan. 

Pevně věřím, že většina čtenářů nebude muset jednat v tak extrémních okolnostech, jaké uváděly příběhy. Navíc, začneme-li praktikovat nenásilí v každodennosti a tím i v  dřívějších fázích konfliktu, o to větší efekt budeme s nenásilným přístupem dlouhodobě mít. 

Tento text rozvádí několik principů nenásilí pro každý den tak, abychom se o ně mohli opřít v myšlení, slovech i skutcích. Vycházím z práce Miki Kashtan, která principy vydestilovala z Gándhího díla, a doplňuji je o principy od Metta Center for Nonviolence. 

Nenásilí jako aktivní láska 

Na úvod jedno východisko, které je společným jmenovatelem všech principů. Nenásilí je vedeno láskou k životu a jeho formám. Nejde o lásku, která se projevuje touhou být v blízkosti druhého, je to láska, díky které přejeme druhému dobrý život, nezávisle na tom, jak jedná. Tak si vážím života, že druhému nechci ublížit, i když ubližuje. A současně svou sílu, slova a činy používám na podporu života, bráním (se) činům či slovům, která ubližují. Nenásilí tedy stojí na aktivní síle lásky, která jedná, aby chránila a posilovala život.

Připomínat si, jak je nám život drahý, může být každodenním zdrojem energie, třeba pohledem na strom či hrající si děti.

Tento princip vede k používání moci, kterou máme k dispozici, s láskou ve prospěch ostatních. Když nepoužíváme moc, kterou máme, necháváme moc lidem, kteří jsou ochotni ji používat bez lásky a péče o ostatní. Toto propojení moci s láskou vystihl Martin Luther King ve svém slavném citátu: “Moc bez lásky je bezohledná a zneužitelná a láska bez moci je sentimentální a neduživá. Moc ve své nejlepší podobě je láska, která plní požadavky spravedlnosti, a spravedlnost ve své nejlepší podobě je moc, která napravuje vše, co se staví proti lásce.”  

1. Pěstovat odvahu čelit následkům

Aktivní láska vyžaduje odvahu. Možná nečelíme fyzickému nebezpečí, jakému čelily hrdinky a hrdinové nenásilných příběhů v prvním dílu, ale  jako ohrožení své existence můžeme vnímat, když se nám dostane kritiky či obvinění. Když sebereme odvahu k tomu být zranitelní, zjistíme, že naše emoční já není v nebezpečí, a naše odvaha tím roste.

Mnoho lidí chodí kolem horké kaše, když chce vyjádřit, co se jim nelíbí a co by uvítali. Svou vnitřní pravdu balí do závojů z obav, co na to druhý, a tím ztrácejí kontakt sami se sebou a srozumitelnost pro druhého. 

Poslední dobou jsem inspirována pár lidmi, kteří odvážně a jasně pojmenují, co se pro ně děje, co jim nevyhovuje, a pak zůstanou v přijímající otevřenosti s reakcí druhého. Tento princip mi pomáhá je následovat, snažím se nepředjímat, jaké to pro druhého bude, jestli mne přestane mít rád, jestli si o mně něco nebude myslet. Řeknu svou stranu a otevřu se tomu, co přijde, se záměrem zůstat ve spojení a hledat, co funguje pro oba. Tak to bych si přála umět. 

Může to být chvíle, kdy se bavíme s přáteli, když si uvědomím, že předmětem vtípků se stává nepřítomná kolegyně. Když se vůči humoru vymezím, abych zachovala respekt k nepřítomné kolegyni, riskuji naštvání, že kazím zábavu. Může mi hrozit, že taky slíznu nemístný žert, nebo že pro danou chvíli přestanu do této party tak nějak patřit. „No a?“ Řekne ta odvážná část mého já a připravena čeká na to, co od party přijde. Často je to mnohem méně závažné, než jsme se báli. Pár lidí mi dá kývnutím za pravdu, od jednoho člověka uslyším, že nemám smysl pro humor, další reaguje: “konečně to někdo zastavil” a pak přejdeme na vtipy o zvířátkách. 

2. Vidět lidství druhého – soucitné čočky

Nálepky a role, skrz které vnímáme druhé, jsou výzvou pro tento princip. Když někdo dělá, co se nám nelíbí, snadno naskočí odsudek, nevraživost, nedůvěra a tak dále. 

Jeden záchytný bod je rozlišování mezi osobou a jejím jednáním. Tedy, mohu nesouhlasit s jednáním a přitom neodmítat osobu. Někteří lidé se bojí vyjádřit empatii, aby to druhými nebylo chápáno jako souhlas s tím, co dělají. Porozumět důvodům a prožívání, neznamená souhlasit se strategií. Je to nicméně těžké.

Miki Kashtan radí: představ si, že druhý byl miminko a aspoň chvíli jej někdo miloval. Návrat k tomuto stavu, než byl člověk vystaven výchově a socializaci, nám může pomoci navázat spojení a získat energii, uznat vlivy, které vedly k tomu, že spolu stojíme v této situaci, v tomto nastavení. Vlivy jako životní zkušenosti a rozdílné výbavy v závislosti na rodinném zázemí a na naší společenské podmíněnosti. Společenský trénink, kterým jsme prošli, jsme si nezvolili, narodili jsme se do něj. Toto uvědomění mi umožní jednat a komunikovat z jiného místa, než když jsem o druhém přesvědčena, že je to egoistický idiot nebo třeba bába protivná.

Může to být třeba v situaci, když dobře zaopatřený muž ve vzdělávacím týmu nechá všechnu organizační práci při přípravě vzdělávací akce na kolegyních, odvede svou část programu a, po ukončení pozoruje, jak ostatní uklízejí. Pokud chci mít jinou volbu, než štiplavou poznámku, mohu si ho představit jako miminko, které bylo milováno. Možná, že vyrůstal mezi ženami, které o něj pečovaly, táta nosil domů peníze. Zvykl si, že jeho potřeby jsou naplňovány, aniž by se podílel na péči v domácnosti. Vůbec ho nemusí napadnout, že by to mohlo nebo mělo být jinak. Moje věta: “Pojď nám pomoci, ať to máme rychleji” pak bude znít úplně jinak, než když mi běží hlavou myšlenky o tom, jaký je to sobec a nafoukanec.

A nenásilná komunikace dává další opory pro tento princip: Rozlišení strategie (jednání osoby) a potřeby (sdílených lidských motivací), kterou se svým jednáním člověk snaží naplnit. To mi pomáhá uznat dobré důvody za neschvalovaným jednáním. V tomto nastavení vyjadřuji nesouhlas s daným jednáním, neodmítám osobu, která ho dělá. Potřeba muže, který kouká na ostatní, jak uklízí, může být třeba odpočinek, nebo kolektivní efektivita (“už jich je přece dost”). 

Ještě uvedu jeden příklad. 

Když jedno z mých dětí bije druhé, chci si připomenout záměr: zabránit škodám a dát najevo, že mi záleží na obou. Dám tedy najevo, že uznávám potřeby, které k bití vedou, ale zastavím tento projev nenaplněných potřeb. Mým cílem je nabídnout jiný způsob jak se svého přání zkusit domoci. “Držím tě teď, abys Pavlíkovi neublížila. ….Ráda bych rozuměla tomu, co se pro tebe děje. Jsi naštvaná, že si čte, protože by sis s ním chtěla hrát? (Ano). To chápu. Co kdybys mu navrhla nějakou hru, která by vás oba bavila?“ 

3. Apelovat na lidství druhého

Apelujeme na lidství druhého tím, že se dotkneme jeho srdce. To rozšiřuje společné možnosti. Místo prosazování své cesty, nebo vzdávání se, vstupujeme do dialogu, který propojuje potřeby obou stran a vytváří vzájemnou dobrou vůli.

.Jak probudit srdce a soucit? Napadají mne tři cesty:

• pomocí vlastní zranitelnosti, s níž zveřejňujeme své potřeby a hodnoty 
• vyjádřením pochopení motivů a potřeb druhého, když dělá něco, s čím nesouhlasíme
• anebo nalezením sdílené potřeby či společného zájmu, jako třeba to, že obě strany mají starost o své děti. 

V komunikaci se tento princip demonstruje tím, když místo pouhé žádosti či instrukce, formulujeme i své vnitřní dobré důvody či potřeby, jejichž naplnění požadovaná strategie přispěje. Když druhý ví, jak mi tím prospěje, má vyšší motivaci prosbě vyhovět.

Např. U sousedky probíhá hlasitá party, která mi brání spát. Každá z formulací akcentuje jednu cestu k empatii druhého.

• Formulace: “Ztlumte hudbu, mám za sebou náročný den a potřebuji si odpočinout.” má větší šanci na to oslovit zkušenost druhého než pouhé “Ztlumte si tu hudbu.”
• Slyším, že si to užíváte. Přeju vám to a zároveň hrozně potřebuju spát. Ztlumte tu hudbu a povídání zvládnu.

• Ztlumte prosím tu hudbu. Zítra spolu domlouváme tu rekonstrukci balkonu, tak ať se na to vyspím. 

Když dialog není možný a druhá strana dělá věci, které ubližují, je další cestou nenásilná resistence. Potom apelujeme na lidství druhých tak, že rámujeme to, co děláme, způsobem, který druhým připomíná jejich vlastní hodnoty.

V případě společenských událostí to může být například způsob, jakým vyjadřujeme požadavky a nesouhlas s nějakou politikou či strategií protistrany.

Například nenásilná blokáda pochodu neonacistů skrz romskou čtvrť může nést transparenty: “NE rasistům”, anebo “Chceme bezpečí a důstojnost pro každého, chudého i barevného.” Který z nich má větší šanci oslovit účastníky pochodu či přihlížející, kteří nesdílejí náš názor, anebo jsou k problematice vlažní?

Na osobní rovině si formu nenásilného odporu představuji jako možnou formu vyjádření nesouhlasu: „Nepomůžu ti se stěhováním na venkov, dokud neseženeš auto, které splňuje emisní normy. Vždyť to začudí okna všem sousedům.“

4. Hledat řešení, která prospějí všem

Tento princip se v každodenní komunikaci projevuje v našem uvažování o návrzích a prosbách. Když mám na druhého prosbu, dává smysl, aby byla udělatelná, nešla proti jeho potřebám. Nebo mohu přímo zvát ke spolupráci na vytvoření návrhu řešení situace.

Pokud se řídím tímto principem a jsem v mocenské pozici, např. jako dospělý vůči dítěti, či nadřízený vůči podřízenému, podporuji druhého, aby vyjádřil svůj nesouhlas. Není totiž zvykem říkat nadřízenému ne, pokud má moc uvalit na nás trest. 

Jiný kontext tohoto principu je při snahách o systémové změny. 

Cílem není zvítězit nad protivníkem, na jeho úkor. Když už nejde najít řešení, se kterým budou obě strany přímo spokojené, najděme řešení, která zamezí působení škod a druhé straně umožňují zachovat si důstojnost. Je to investice do budoucího míru. Jak nás učí historie, např. válečné reparace po první světové válce, které dostaly Německo na kolena, což vytvořilo podhoubí pro nástup Hitlera. 

A co když dialog o řešení není možný? 

Gándhí říkal, že poběží-li ulicí muž s vytaseným mečem, je v souladu s nenásilím použít proti němu sílu, abychom vesnici ochránili. 

Marshall Rosenberg si kladl otázku, za jakých okolností je použití síly konzistentní s nenásilím. Došel k rozlišení trestajícího a ochranného použití síly. Kritéria ochranného použití síly rozvinula později Miki Kashtan takto:

• když hrozí ublížení (většinou fyzické)
• když možnosti dialogu byly vyčerpány
• když záměr je ochránit před ublížením, nikoli trestat.

Potom se držím principu: nejkratší možné použití síly při zachování spojení s druhým a návrat k dialogu, jakmile je to možné. Uvedený případ bijících se sourozenců tato kritéria následuje. Držím dítě, které bouchá druhé, dokud se neuklidní a zvládne mne slyšet. Potom zapátrám po jeho potřebách („Štve tě, že si čte, protože si s ním chceš hrát?“). To dokážu jenom tehdy, vidím-li člověka, který násilí působí, s empatickou čočkou. U vlastních dětí, je to o něco snazší, než u cizích dětí či dospělých. 

5. Od opozice k vizi 

Tento princip je velmi energetizující, protože mi umožňuje většinu mých nepohod, naštvání a nelibostí otočit do otázky, co chci místo toho? Ne vždy na to přijdu, ale otázka generuje zcela jinou energii. Odpověď mi pak pomáhá formulovat pozitivní prosby a požadavky, spojovat se s lidmi nad společným záměrem a také prožívat vděk, když uvidím, že to co chci, se byť v drobnostech děje. Podívejme se na tyto tři věci ve větším detailu. 

V komunikaci s druhým se tento princip může projevit opět v pozitivní formulaci proseb a návrhů. Kolikrát denně doma říkám: „nedělej toto, nekřič, nedívej se na pohádku moc dlouho, nenechávej boty tady.“ Zůstaňme u příkladu s botami. Pravděpodobnost, že s tím děti něco udělají, je nízká. Protože všude jinde v souladu s mou instrukcí ty boty logicky zůstat mohou. Je mnohem snazší pro druhého něco pro nás udělat, když předložíme svoji představu. Vyžaduje to však úvahu: nechci, aby tu to boty ležely, kde chci, aby byly?  „Hoď boty do krabice, ať máme volný prostor. “ 

A v jiném kontextu, přemýšlejme co chceme, když říkáme či voláme: nevolte XY, nekácejte ty stromy, nevykořisťujte své zaměstnance. Myslím, že to NE v těchto výrocích je velice zásadní říct. Ovšem, mnohem větší efekt (třeba ve formě spojenců) získám, když vykreslím směr, představu toho, co chci vidět druhé dělat. Nejspíš je to v mnoha případech těžké vymyslet, ale věřím, že to stojí za to, minimálně proto, abychom se naučili tímto způsobem přemýšlet. Zkusme to: „Pokud nechceš volit mého kandidáta, mluv o něm aspoň s respektem; ořežte jenom větve, které brání ve výhledu; zaplaťte svým zaměstnancům důstojnou mzdu“. 

Zásadní je tento princip pro kolektivní usilování, protože to pak spojuje tým. V posledním desetiletí vzniklo mnoho komunitních škol, kde zakládající rodiče spojovalo to, co pro své děti nechtějí – kritika školství hlavního proudu. Mnoho z těchto škol pak prochází bolestivými roky při hledání podoby toho, co chtějí, pokud nebyl aspoň hrubý soulad na směru, kterým se má nová škola vyvíjet. 

Poslední praxí tohoto principu je vděčnost. Energizující efekt má všímání si toho, když své touhy vidím v drobnostech splněné. Např. když mám dojem, že společnost je fragmentarizovaná a lidé izolovaní, mohu oceňovat a s vděčností prožívat situace, v nichž jsme svědky pospolitosti, vzájemnosti a spolupráce. 

6. Myslet v dlouhodobé perspektivě

Někdy je efekt, o který usiluji, malý, rozhýbe však věci, které mají větší efekt po delší době.

V rodinném kontextu se mi může  zdát, že mé výchovné komentáře ohledně pozorování různých dětských pořadů nějak nepadají na úrodnou půdu. A současně nedávám striktní hranice, kolik a čeho mohou mohou mé děti sledovat. Nedávno se mne má dcera zeptala, zda se může dívat na nějakou věc, o které ví, že ji nemám ráda. Víckrát jsme se o tom bavili, proč se mi to nelíbí. Teď jsem jí odpověděla: “Rozhodni se sama”. “Tak já se podívám jen na chvilku.” Je potřeba ji ještě podpořit v tom, aby tu chvilku uhlídala. Mnohokrát se to nepovede, než si bude umět říci dost. Ale dává mi to naději, že se těmito konverzacemi učí sama vyhodnocovat, na co kouká, což chci, aby za pár let uměla. 

Vezměme si jako další příklad snahy o demokratizaci fungování mého pracoviště, které mi přijdou neuspokojivé. Za rok usilování se nám povedlo transformovat fungování jediného týmu o pěti lidech. Mé snažení se mi zdá  marné.  

Když se opřu o dlouhodobou perspektivu a současně pozornost rozšířím na všechny podobné stávající pokusy, dává mi to naději. Možná zkušenost toho, že náš tým funguje víc participativně, rozšíří představivost jiným lidem v dalších týmech. Možná zjistím, že o podobnou věc se snaží kolegové z jiného pracoviště naší instituce. Může se stát, že za 8 let budeme náš ústav řídit demokraticky a se zapojením zaměstnanců do rozhodování, která se jich týkají. 

Tímto příkladem současně ilustruji další princip: Všímat si nenásilného jednání pro posilování naděje a rozšiřování imaginace. V podobném usilování nejsme sami, ale často o sobě nevíme. Vždycky jsem si říkala, odkud čerpám naději pro svět, a je to právě z vědomí toho, že na různých místech planety jsou lidé, kteří usilují o to, aby svět byl lepší místo. A postupem času se stále více síťují.

7. Nenásilí začíná vnitřní praxí 

Nenásilný přístup vyžaduje kromě podporující komunity i vnitřní kapacitu a odhodlání. Nenásilí roste z vnitřního míru. Když jsme vyvedení z rovnováhy, zužuje se nám možnost volit své reakce. Můžeme postupně trénovat empatii k sobě, zkracovat čas mezi vyvedením z rovnováhy a jejím znovunabytím. Můžeme pracovat na sebepřijetí, když si uvědomíme myšlenky o vlastní nedostatečnosti. Možností se mnoho. Chci se více podívat na dva příklady vnitřní praxe. 

Předchozí principy se týkaly spojení s druhým. Mnohdy mi ale vcítit se do druhého nejde, zvlášť tehdy, kdy nejsem v kontaktu se svými potřebami. Nejdřív potřebuji zjistit, co se děje pro mne, a když tuším, co je pro mne důležité, pustí mne to k druhému. Nenásilná komunikace pomáhá transformovat strach a odsudky. Kutáme pod našimi návyky, abychom pochopili, jaké naše touhy, sny,  hodnoty a potřeby nás motivují k reakci. Napojení na vlastní potřeby, které někteří nazývají projevy života, otevírá srdce potřebám druhého. Nenásilná komunikace nabízí zásadní proces  na podporu této schopnosti transformace obrazů nepřítele. 

Ve našich starších textech najdete oporu ještě pro jednu zásadní praxi a sice schopnost prožívat smutek nad nenaplněnými potřebami, nad rozdílem mezi vizí a realitou, nad destruktivními dopady lidského jednání, nad tím, že mi asi už nepřestane vrzat koleno. Je to velice nezvyklá věc. Možná proto, že uzdravující slzy marnosti, kterou jsme jako děti pociťovali v různých situacích, se snažili dospělí zahnat.  Nebyli jsme  k tomu vychováváni, bojíme se, že když si smutek či hněv připustíme, už se z něj nedostaneme, proto potřebujeme  komunitu. Zkušenosti mnohých ukazují, že společné ventilování smutku či frustrace je uvolňující, obnovující. Zažívají to lidé truchlící nad smrtí blízkého na karu, a je to osvědčená praxe hlubinné ekologie, třeba mezi aktivisty, kteří usilují o záchranu lesů. Smutek nám pomáhá uvědomit si, co je pro nás důležité. 

Jak nenásilí, tak tyto z něj odvozené principy vycházejí z přesvědčení, že veškerý život je propojený celek a že když pochopíme své skutečné potřeby, s nikým nesoupeříme. Jak řekl Martin Luther King: „Nikdy nemohu být tím, čím bych měl být, dokud vy nebudete tím, čím byste měli být. A vy nikdy nemůžete být tím, čím byste měli být, dokud já nebudu tím, čím bych měl být.„

Jak na to? 

Možná je to velký nárok chtít teď po sobě aplikovat každodenně 7 principů. Vezměte si na nějaké období třeba jen dva. Uvědomujte si situace, kdy se o ně dalo opřít, i když se to zrovna nepovedlo. Podpoříte tak svůj způsob myšlení a postupně můžete hledat formulace či činy, které budou s daným myšlením v souladu.

Zdroje:

• Miki Kashtan: Gandhian Principles for Everyday Living. 2010
• https://www.mettacenter.org/

Pozvání na kurz Cesty k nenásilí:

Na závěr vás s Adamem Čajkou chceme pozvat na čtyřdenní kurz (dva víkendy, již  31. 5. – 2. 6. ) Cesty k nenásilí, jehož záměrem je s oporou o nenásilnou komunikaci prozkoumat naše možnosti nenásilí  v kontextu mocenské dynamiky mezi lidmi a hledat možnosti jak na osobní, organizační a společenské rovině podporovat svět, ve kterém záleží na potřebách všech.

Cesty k nenásilí