Když mi moje čtyřletá dcerka Anežka řekla nazlobeným hlasem: „Chci, abyste mě poslouchali. Chci abyste dělali věci, jak vám řeknu!“ byla moje první reakce docela prudká: „Tak to ne. Já jsem rodič, ty jsi dítě, to nejde!“ Anežka odběhla do pokoje a práskla za sebou dveřmi. Tak jsem měl možnost přemýšlet dál. Co se mi sakra snaží říct?

Vzpomněl na workshop – „Lidé říkají pouze dvě věci: prosím a děkuji.“ Že Anežčina věta neznamená „děkuji“ jsem pochopil hned. Zbývá tedy možnost, že se svými slovy snaží vyjádřit prosím„. A zřejmě její prosím není to doslovné – nejde jí o to převzít velení v naší domácnosti. Co se mi tedy snaží říct?

Chvíli jsem s touto otázkou bezradně seděl, ale pak to začalo do sebe zapadat – Anežka mi asi říká, že by si přála mít možnost ovlivnit naše chování. Je to možná takové její zvolání „Cítím se bezmocná. Chci mít vliv na svůj svět!“. Jen to vyjadřuje slovy „chci, abyste mě poslouchali…“. V kontextu situace to sedí. Koneckonců slovo „poslouchej“ dospělí často používají v souvislosti s ovlivněním chování dítěte.

Najednou není co bránit a kvůli čemu se na ni zlobit. Spíše mám radost, že mám iniciativní dceru, která by chtěla mít vliv na svět kolem sebe. (Tomu totiž rozumím, i já chci mít alespoň nějakou možnost ovlivnit co se kolem mě děje)
Bylo by zbytečné Anežce vysvětlovat, že jí velení nepředám, ale vcelku jednoduše můžu najít způsob, který jí pomůže její potřeby naplnit a pro mě bude přijatelný. Byl čas oběda, tak jsem zašel za Anežkou do pokoje, začali jsme si povídat o tom, jak by si přála, aby oběd proběhl, a nakonec jsme společně nachystali příbory a talíře, zatímco máma donesla polívku. Anežka měla ke stolování pár docela konstruktivních připomínek.

Každé sdělení nezávisle na formě a obsahu je vyjádřením pocitů a potřeb. Nebo jednodušeji: lidé říkají pouze prosím nebo děkuji. Chce to tréning, být schopen to slyšet. A chce to ještě větší tréning to být schopen slyšet napoprvé. Ale když se to podaří, stojí to za to.

Ondráš Přibyla