Autorka: Bára Herucová

.            

Jsme v polovině prosince a blíží se zimní svátky a konec roku. Čeká nás zimní slunovrat – den s nejdelší nocí a nejkratším dnem. Právě zimní oslavy, jako jsou Vánoce nebo Chanuka, se do tohoto chladného temna snaží přinést světlo, teplo ohně a vřelost lidských setkání.

Pro někoho svátky plynou v lehkosti, jiný v nich jen obtížně hledá záblesky radosti a naděje. Někdo si velká setkání užívá, pro jiného jsou zahlcující. Někdo se na Vánoce těší už od listopadu, jiný je odsouvá na okraj své pozornosti.

Já Vánoce i advent miluji. Ke klidu a schopnosti si je opravdu užít však vedla klikatá a dlouhá cesta plná domluv, komunikace a ladění potřeb i očekávání v rámci rodiny. A o to víc, když se do celého mixu vánočního chystání a svátkování přidalo dítě.

Často to říkám v souvislosti s dětmi, ale úplně stejně to platí i u dospělých:

Klíčové je napojení (connection is key) – na sebe i na druhé.

Díky němu si můžeme ujasnit, co je pro nás důležité. Když pochopíme, jaké potřeby stojí za našimi činy a slovy i za chováním lidí kolem nás, otevírá se prostor pro empatii a pro hledání strategií, jak tyto potřeby naplnit.

Ráda proto nabízím několik principů, které mi pomáhají vracet se k napojení (nejen) v čase svátků, spolu s příklady z naší domácnosti.

Vypínám autopilota a reaguji na to, co se děje tady a teď

Často mám jasnou představu o tom, jak by vánoční dny mohly vypadat: jak si je budeme společně užívat, jak bude uklizeno, nazdobeno, krásně a v pohodě. A myslím si, že mít vizi je důležité – celý advent mě motivuje a dává mi směr (jinak bych ta okna prostě nemyla).

Jenže někdy do toho život hodí vidle. Třeba minulý rok jsme Štědrý den začali na pohotovosti v dětské nemocnici (naštěstí se to rychle vyřešilo a nebylo to nic vážného). Nejde ale jen o velké události. Někdy si představujeme, že si všichni sedneme ke stolu, a dítě je zrovna přetížené, unavené a začne plakat.

V takových chvílích mi pomáhá sebenapojení – nádech a výdech. Během nich si všímám, co se ve mně děje, a dovoluji si cítit to, co cítím: zklamání, lítost, frustraci z toho, že svět není takový, jak bych si přála. Někdy si pobrečím, posmutním – a pak situaci přijmu.

Právě přijetí mi dává víc prostoru pro empatii a napojení se na své dítě. Uznám, že emoce, které prožívá, dávají smysl, a zkoumám, co by v tu chvíli potřebovalo. Často pak společně najdeme cestu, jak se zregulovat a projít náročnou situací s větší lehkostí a někdy i s  hravostí.

Předcházím náročným situacím tím, že je rozkládám v čase

Zahlcení a příliš mnoho podnětů jsou pro mě o svátcích velkým strašákem. Moc lidí, moc světýlek, moc jídla, moc tradic, moc očekávání – prostě všeho moc. A často natěsnané do jednoho nebo několika málo dnů. Ale kde je psáno, že to nejde rozvolnit a vytvořit si víc prostoru pro klid?

My třeba vánoční stromek stavíme a zdobíme už první adventní neděli. Užíváme si ho tak delší dobu a na Štědrý den je o jednu věc méně. Jídlo se snažíme připravit den předem. Dárky rozbalujeme až 25. prosince dopoledne, kdy je víc energie a klidu.

Představuji si to, jako bych si sepsala seznam věcí, které chci o Vánocích zažít, a pak je vědomě rozložila do celého měsíce. Něco deleguji na jiné (cukroví se dá koupit), něco vyškrtnu (neuvidím se s každým s kým bych chtěla, ale potkat se dá i v lednu a v průběhu roku).

Tím si šetřím část náročných situací, které by mohly vzniknout z přehlcení a pocitu, že nestíháme.

Děláme plán, který bere v potaz potřeby všech, a je sdílený a srozumitelný

Mám dojem, že jasnost a orientace jsou o svátcích často podceňované. Možná proto, že se opíráme o tradice a rituály. Jenže lidé i okolnosti se mění. Děti rostou. Kapacity kolísají.

Proto si jeden až dva dny před Vánoci s rodinou sedneme a sepíšeme, jak bude 24. prosinec zhruba vypadat: co budeme jíst, jaké aktivity chceme dělat a kdy je „volno“. Je to náš společný záměr. Papír pak visí na lednici a každý se může podívat, co nás čeká a co následuje.

Na začátku adventu se zase ptám, co by kdo chtěl o svátcích zažít, a snažíme se to ukotvit v kalendáři. Zvyšuje to šanci, že se to opravdu stane a že se potřeby neztratí v provozu.

Já třeba toužím po pospolitosti s přáteli, a tak děláme oheň na slunovrat. Moje dítě chce na kolotoč (ideálně tak stokrát), a tak pro to hledáme prostor. Moje máma od dětství snídá 25. prosince kakao se šlehačkou – a tuhle nostalgii s ní rádi sdílíme.

Pracuji se svými „měla bych“ a „musím“

Měla bych si svátky užívat. Měla bych být s rodinou. Měla bych být veselá a usměvavá. Musím mít uklizeno. Měla bych mít napečeno. Musím dělat adventní tvoření. Musím dát všem spoustu dárků. Musíme na procházku…

Když se zastavím a podívám se na jednotlivá „měla bych“, dokážu je přerámovat a roztřídit tak, abych z nich sundala tlak a mohla jednat z jiných pohnutek.

Něco z toho opravdu chci. Třeba chci mít doma čisto a útulno a zároveň vím, že když se to nepovede, svět se nezboří. Chci trávit hezký čas se svou dcerou – a může to být u hry, která mě baví, ne nutně u tvoření, do kterého se nutím.

Něco dělám proto, že mi to dává smysl a naplňuje to můj nebo náš sdílený záměr. Třeba si přeji bohatost chutí a smyslový požitek, a tak chci, abychom měli cukroví. Kolik druhů a kdo ho upeče, už není tak důležité.

A něco klidně pustím nebo přerámuji. Můžu se třeba ptát: co pro mě vlastně znamená „užít si svátky“? Není to nepřetržitá euforie, ale spíš to, že se mi splní některá přání, že mám jasno v tom, co se bude dít, a že si vytvořím prostor pro klid a odpočinek.

Přijímám, že všechny pocity jsou v pořádku – ukazují na stav našich potřeb

Velkou vnitřní svobodu nacházím v přijímání toho, co právě cítím. I když je to něco, co bych o svátcích raději necítila. Přiznat si, že i přes snahu, domlouvání a přípravy není všechno ideální. Ne všechny potřeby se naplní.

I o svátcích jsme někdy s nenaplněnými potřebami – a ty s sebou nesou nepříjemné emoce. Když je nepřijmeme, je to, jako bychom je zametali pod koberec. Nezmizí, spíš pořád zavazí. Když si ale dovolím je cítit, i když se do sváteční atmosféry zrovna „nehodí“, mají větší šanci rychleji odeznít.

Získávám pak prostor přemýšlet o tom, jak a kde bych si mohla potřebu, která se ozývá, opečovat.

Šetřím síly a zůstávám v rámci svých kapacit

Je to moje mantra: zůstávání v rámci kapacit kapacity zvyšuje. Jasně, že bych chtěla každý den stihnout dvacet věcí a že se seznam úkolů ke konci roku spíš prodlužuje. Realita je ale taková, že mám energii třeba na dva a půl úkolu a víc ne. Když se to snažím „urvat“ a „přemoct“, odchází kapacity ještě rychleji než když upravím tempo a zvolním.

Pomáhá mi vědomě přemýšlet o tom, co mi dobíjí baterky, a tyto věci si plánovaně zařazovat do dní. Někdy je to o přidávání, jindy o ubírání nebo o tom říct „ne“. A mít po ruce i malou „krabičku první pomoci“ – věci, které můžu udělat ve chvíli, kdy cítím, že jsou mé kapacity nízko: zhluboka se nadechnout, na chvíli se zavřít do samoty, otevřít okno, jít se projít, opláchnout si ruce studenou vodou, pustit nebo naopak vypnout hudbu, protřepat tělo…

         .   

Každá rodina je jiná a v každé funguje něco jiného. Berte proto, prosím, mé příklady s lehkostí a zkuste se spíš ptát:

„Jak by tenhle princip mohl vypadat u nás doma?“

Strategií, jak naplňovat potřeby, je nekonečně mnoho. Věřím, že najdete ty, které budou sedět právě vám a podpoří vánoční pospolitost u vás doma.

Přeji vám klidné a laskavé svátky.