Do knihkupectví se dostává v českém překladu již několikátá kniha z oblasti nenásilné komunikace, za což jsem velmi rád. Konkrétně od Marshalla Rosenberga vyšly publikace Nenásilná komunikace a Co řeknete, změní váš svět. Tato recenze je rozdělena do několika částí, přičemž každá z nich se snaží dát alespoň rámcovou odpověď na otázky, které byste si mohli klást při rozhodování, zda po knize sáhnout, či nikoliv.

V první části se budu zabývat obecně kontextem a formátem recenzované knihy a díky tomu bych rád zodpověděl otázku, co od knihy čekat a co ne. V druhé části se pokusím shrnout esenci knihy z obsahového hlediska a naznačit odpověď na otázku, co se v knize dozvím a k čemu mi to bude dobré. No a konečně v poslední, třetí části bych rád nabídl směry, kudy případně dál, a tím přispěl k odpovědi na otázku, kde to mohu trénovat, kde zjistím víc. Tak tedy směle do toho!

CO OD KNIHY ČEKAT A CO NE?

Zatímco výše zmíněné knihy Marshall Rosenberg psal se záměrem systematicky předat své myšlenky, náhledy a postupy spojené s nenásilnou komunikací, kniha Nenásilná komunikace a moc vychází z přepisů dialogů ze série interaktivních seminářů pro novináře, politiky i širokou veřejnost. Kniha je tak plná dotazů účastníků a Rosenbergových odpovědí, často ve formě ilustrujících příběhů a z nich vyplývajících teorií. Díky tomu se četla jedním dechem a tím, že informace/inspirace v ní obsažené jsou rovnou zasazené do konkrétního kontextu, byly lehce stravitelné.

Kromě těchto pozitiv přináší formát dialogů ze seminářů také některá úskalí. Jedním z nich je někdy trochu náhodné rozmístění informací/inspirací k souvisejícímu tématu (tedy chybějící systém). Druhé úskalí spočívá v různých cílových skupinách zmiňovaných seminářů. V knize se tak kontextově pohybujeme od světa médií, přes politiku a rodinu, až po psychologickou praxi a školství. V průběhu čtení jsem tak navštívil hodně oblastí, ale v žádné nezůstal dost dlouho na to, abych z ní odešel významněji obohacen.

To mne přivádí k poslednímu a zásadnímu bodu mé recenze v této části. Ač to název knihy implikuje, tato kniha z mého úhlu pohledu není o moci a nakládání s ní v různých kontextech. Hlavní hrdinkou této knihy je jen a pouze Nenásilná komunikace jako přístup ke komunikaci a světu. Pokud tedy hledáte knihu specificky zaměřenou na práci s mocí, nejspíš budete trochu zklamáni. Pokud hledáte knihu plnou inspirací, jak přistupovat ke světu, druhým i k sobě a jak na základě toho přemýšlet nad uplatňováním moci, mohu knihu vřele doporučit.

ESENCE OBSAHU KNIHY

Kniha vlastně obsahuje všechny klíčové myšlenky nenásilné komunikace jako celku. V této části recenze nazvané „esence“ bych se rád zaměřil v souladu s názvem knihy pouze na věci týkající se práce s mocí.

Klíčovými koncepty jsou moc, odměna, trest, autorita, empatie. Rosenberg k tématu moci uvádí: Pokud chceme v politice, ale i jinde něco změnit, je třeba se naučit pracovat s mocí, s tím, jak ji vzít a nenásilně uplatnit. V tomto kontextu rozlišuje dva módy fungování/pojetí moci:

1. MOC NAD LIDMI [Power OVER]

2. MOC S(polečně s) LIDMI [Power WITH]

To, že fungujeme v módu 1, můžeme poznat podle toho, že používáme destruktivní strategie, jakými jsou: zahanbování, kritika, psychologické analýzy, nebo urážky. Tyto mechanismy fungují stejně, i když se „udržíme“ a neřekneme je nahlas. Stačí, že existují v naší mysli. Vytváří se tak prostředí, ve které se zdá být v pořádku naplňovat své potřeby na úkor jiných, protože „objektivně“ máme „pravdu“ a tím pádem „na to máme plné právo“.

V tomto prostředí se mohou odměny, tresty, vyvolávání pocitů viny, či apely na povinnost jevit jako funkční strategie, avšak, jak říká Rosenberg: „Trest je destruktivní strategie jak v administraci města, tak v rodině s dětmi, jak ve vězení, tak u národů, které bombardují jiné země. Trest je ztrátová strategie.

Nikdy bychom trest nepoužili, kdybychom si položili dvě otázky, ale nikdo nás nikdy neučil si tyto dvě otázky klást. Ty otázky zní:

1. Co bych si přál, aby ten člověk dělal jiného než to, co zrovna dělá?

Kdybychom si položili jen tuto otázku, zdálo by se, že trest funguje. Ale když si položíme ještě jednu otázku, uvidíme, že trest nemůže fungovat nikdy. Druhá otázka tedy zní:

2. Jaké důvody chci, aby ten člověk měl pro to, aby udělal to, co si přeji?

Odměny a tresty jsou typickými strategiemi fungování v módu 1. Nebezpečí tohoto módu je zejména v tom, že učí děti/lidi, že existuje nějaká autorita, která ví, co je správné. To nám pak umožňuje bez hlubšího uvědomění si našeho podílu na věcech dělat věci z důvodů, které se zdají být absurdní (nařízení vedoucí, učitel to chtěl, kapitán to řekl, firemní politika).

Svoji moc s lidmi zvýšíme, když dělají to, co chceme, rádi. Chceme, aby jejich motivací bylo jejich vlastní přání to udělat. Toto přání je v nich přítomné, když vidí, jak jejich činy mohou přispět k lepšímu životu.“ To, co tedy hledáme a co je zároveň cestou k fungování v módu 2 – moci s lidmi – je určitá kvalita vztahu, spojení, která nám umožní hledat cesty, jak naplnit potřeby všech.

Pozornost věnujeme pocitům a potřebám v nás i v druhých, ať už je vyjadřují jakkoli. Toto zaměření pozornosti nám pomáhá nalézat společnou půdu a porozumění dříve, než se pustíme do společného hledání strategií, jak naplnit to, co chceme.

Abychom takto mohli nakládat s mocí, je třeba přijmout na první pohled docela provokativní myšlenku: Jiní lidé nemohou za naše pocity a naplnění našich potřeb. Rosenberg je v této věci nekompromisní, když uvádí: „Nikdy nepředávej informaci, že druzí lidé mohou být příčinou tvých pocitů. Kdykoli vyjádříš pocit, musíš říct slova „protože já“, protože příčinou našich pocitů jsme my sami a ne druhý člověk, naše pocity jsou zapříčiněny našimi potřebami; naše potřeby jsou vždy příčinou našich pocitů.“

Osobně jsem přesvědčený, že přijetí této myšlenky je fundamentální věcí pro nenásilný přístup k sobě, druhým a světu a zároveň nejtěžší krok pro člověka, který se s nenásilnou komunikací poprvé setkává. Kniha Nenásilná komunikace a moc je protkána příklady a reálnými příběhy, kdy změna pohledu na situaci z: „ty za to můžeš“ na „moje potřeba není naplněna“ otevírá kreativní prostor, ve kterém se ze zdánlivě neřešitelné situace (mód 1) stává předmět zkoumání, jak naplnit potřeby všech (mód 2).

A díky lehkosti, s jakou tyto příběhy vypráví, hloubce poselství v nich obsažených a jasně popsaných benefitech pro všechny zúčastněné i komunitu, ve které žijí, mi přijde recenzovaná kniha jako skvělý vstupní bod na cestu k nenásilí, nenásilné komunikaci, k vědomému žití.

KAM PŘÍPADNĚ DÁL?

Jazyk odráží to, jak o světě přemýšlíme, o čem jsme přesvědčeni. Nenásilná komunikace se tak dá na jednu stranu brát jako technika jazyka, kterou se dá naučit a aplikovat, avšak má i daleko hlubší strukturu a tou je právě jistý typ smýšlení o světě.

Ve všech svých publikacích Marshall Rosenberg postihuje obě tyto strany. Kniha Nenásilná komunikace a moc je ale z mého úhlu pohledu první, kde má smýšlení o světě nad technikou jasně nahoru. A to je dobře. Výborný popis techniky, její geneze a aplikace najdete například v knize Nenásilná komunikace.

No a kam dál, pokud nejste fanoušky čtení, nebo jste již vše přečetli? Inspirace ze světa nenásilné komunikace a pozvánky na zajímavé akce naleznete na facebookové stránce: Nenásilná komunikace . Pokud byste se rozhodli chtít trénovat individuálně, či byste trénink ocenili ve vaší firmě, škole, organizaci, můžete kontaktovat některého z trenérů, či trenérek NVC na stránce https://www.nenasilnakomunikace.org/. Velkou studnici zdrojů, převážně v angličtině, najdete také na youtube, kde mohu doporučit zejména tříhodinový workshop se slovenskými titulky.

Přeji vám hodně inspirací a implikací do života, ať už z recenzované knihy, nebo jiných zdrojů. Pevně věřím, že nenásilná komunikace je cesta, po které stojí za to jít.

Petr Sucháček