Tato recenze vznikla pro vydavatelství Portál: https://obchod.portal.cz/psychologie/spoluprace-s-nepritelem/#odborne-recenze
Spolupráce s nepřítelem je první kniha Adama Kahaneho, která se dočkala českého překladu a jsem tomu osobně moc rád, protože Adam podle mne patří mezi nejinspirativnější osobnosti, které se zabývají řešením konfliktů. Moc se mi líbí také výstižnost, systematičnost a stručnost jeho knih: V recenzované publikaci se na sto stranách dozvíte, jak vyjít s lidmi, i když s nimi nesouhlasíme, nemáme je rádi a nedůvěřujeme jim.
Nutno dodat, že se jedná o prozatím poslední ze série Adamových knih, které na sebe v mnohém navazují, a tak čtenářům, kterým nevadí anglický jazyk vřele doporučuji přečíst knížky v pořadí, v jakém v originále vycházely:
Kniha je opravdu vynikající a stejně tak se povedl její český překlad. Zájemcům o téma ji rozhodně doporučuji k přečtení a také k experimentování s převedením myšlenek v ní obsažených do praxe.
Nechci v této recenzi rozepisovat všechny myšlenky, ale pouze vypíchnout dvě klíčová a pro mne inspirativní místa. Prvním z nich je rozdělení spolupráce na “obvyklou” a “pružnou”. Obvyklá spolupráce je podle Kahaneho charakteristická tím, že (1) vybraná skupina lidí ví, co je pro ostatní nejlepší a (2) vírou v to, že postupným řešením problémů se posuneme k žádoucí budoucnosti. Tedy věříme, že změny nastanou, když se shodneme na vizi, nastavíme cíle a cesty k nim s měřitelnými milníky.
Obě tyto premisy selhávají při řešení komplexních problémů, kde se ani neshodneme na tom, zda problém existuje, natožpak, kdo za to může. Pružná spolupráce, kterou k řešení komplexních problémů potřebujeme, tak podle Kahana stojí na jiných základech: (1) Musíme přijmout konflikt jako součást cesty kupředu, ne jako něco, čemu je třeba se za každou cenu vyhnout. Různé pohledy jsou legitimní a přinášejí důležité informace a kusy příběhu, bez kterých by výsledná řešení nefungovala; (2) Cesta vpřed vede skrz experimentování. Zkoušíme se společně někudy vydat a společně se učíme, zda je tato cesta produktivní. Musíme tady také přijmout fakt, že budoucnost neovládáme, ale můžeme ji ovlivnit; (3) Potřebujeme “vstoupit do hry”, stát se součástí problému, abychom mohli být součástí jeho řešení.
V recenzované publikaci najdete detailnější popis nejenom rozdílů mezi obvyklou a pružnou spoluprací, ale také spoustu tipů, jak se pružná spolupráce dá uvést v život. Autor uvádí také spoustu příkladů ze svého facilitátorského života.
Druhým inspirativním místem z knihy, kterému chci věnovat prostor v této recenzi, je místo, které samotná spolupráce zaujímá při snaze o změnu. Slovy autora: “Nemůžeme zjistit, JAK spolupracovat, dokud nechápeme, KDY spolupracovat. Spolupráce je jedním ze čtyř způsobů, jimiž můžeme přistoupit k situaci, kterou považujeme za problematickou. Spolupráce není vždy tou nejlepší možností (s. 25).” Autor pro rozhodnutí, zda vůbec je spolupráce vhodná strategie řešení a případně jaký z typů spolupráce (obyčejná nebo pružná), používá sérii otázek:
Mohu situaci změnit? Pokud ano, mohu situaci změnit jednostranně? Pokud ano, mohu použít sílu. Pokud ne, mohu/musím zvolit spolupráci. Pokud situaci změnit nemohu, pak klade autor otázku, zda se současným stavem věcí dokážeme žít. Pokud ano, můžeme se přizpůsobit. Pokud ne, můžeme ze situace odejít.
Každá z těchto strategií je v knize detailněji rozebrána, jsou představeny jejich charakteristiky, přednosti a nevýhody. Každopádně představení funkční palety nástrojů, které máme k dispozici, když se nacházíme v situaci, kterou bychom rádi změnili, je skvělým počinem. V reálných situacích pak máme díky této typologii možnost situace nejenom vyhodnocovat, ale také rozšiřovat vnitřní svobodu v tom, jak se svou mocí naložím a kterou ze strategií zvolím/vyzkouším.
Kahane si uvědomuje, že překonat tradiční představy o spolupráci není jen záležitost vůle, ale také dovedností (práce s konfliktem, experimentování s cestou vpřed ad.). Pružná spolupráce je dovedností budoucnosti, protože čím dál více problémů má komplexní charakter a změny už se nedají řídit ani kontrolovat tak, jak to vyžaduje obvyklá spolupráce, aby mohla fungovat.
Proto v závěru knihy nabízí čtenářům šestitýdenní výcvikový program, který posiluje dovednosti spojené s pružnou spoluprací. Hodně doporučuji si projít alespoň reflektivní otázky a zamyslet se nad tím, jaké je naše defaultní nastavení, co se spolupráce týká apod. Myslím, že až díky tomu je zážitek z celé knihy kompletní a alespoň u mne byl díky tomu ještě lepší než samotné čtení.
Jak je asi z této recenze zřejmé, kniha mne dost nadchla a vřele ji čtenářům doporučuji stejně jako ostatní knihy od Adama Kahaneho. Doufám, že i díky jeho knihám zvýšíme jak naši individuální, tak společenskou kapacitu spolupracovat na náročných otázkách naší doby. Máme jich víc než dost, takže rozhodně máme na čem trénovat.
autor recenze: Mgr. Petr Sucháček
www.nenasilnakomunikace.org