Na workshopech nenásilné komunikace se mluví – ve dvojicích, ve skupině, zkouší se čtyři kroky nebo roleplay… na buddhistiských ústraních se mlčí a kouká do zdi (tedy „medituje“). Forma je různá, směr je ale překvapivě podobný. Vlastně mě překvapilo, že jsem tu podobnost směru dokázal jasně vidět a pojmenovat až letos.
O nenásilné komunikaci jsem se dozvěděl od svého zenového učitele někdy v 2003 a výjezd na nějaký seminář NVC jsem odkládal, protože jsem jezdil na meditační ústraní… a když jsem pak začal s NVC, podobnost jsem sice tušil, ale jasně jsem ji vyjádřit neuměl. Až letos mi to došlo. Naprosto nejvíc tomu přispěl otec Chris Rajendram, trenér NVC, který je zároveň jezuitský kněz a pochází ze Srí Lanky, tedy buddhistického kontextu. Když jsem si s ním povídal, plynule přecházel mezi jazykem buddhismu, pojmenováními z NVC a odkazy na evangelia a bylo jasné, že jen různými slovy mluví o téže věci.
Forma různá, stejný směr. Co to znamená?
V evropě používáme k jídlu nůž, vidličku a lžíci. V indii si lidé dávají rýži do úst rukou. V japonsku používají hůlky a polévku pijí z misky. To jsou různé formy, můžeme se na ně zaměřovat, můžeme je zkoumat, můžeme dělat kodexy správného držení příboru… pro život je ale důležité jiné otázky: Nasytí je jídlo? Pochutnají si? To je směr. (Schválně nepoužívám „cíl“ nebo „účel“, protože nesou trochu jinou konotaci, ale pokud by vám to při čtení vadilo, můžete si je vcelku volně nahrazovat. V tomto textu tento detail není důležitý.)
Jaký je směr praxe v buddhismu?
V buddhismu se mluví o třech jedech neboli třech kořenech utrpení: o chtivosti, nenávisti a nevědomosti. Zatímco chtivost a nenávist jsou celkem výstižnými překlady původních sanskrtských výrazů raga a dvesha, slovo „nevědomost“ původní výraz moha moc nevystihuje. Dovolte tedy nejdřív malou lingvistickou poznámku.
Slovo moha znamená původně „mlha“, a obrazně tedy „zamlžená mysl“ – mysl, která nevidí jasně. Takové zamlžení mysli může mít mnoho podob. Může jít o chybné interpretace, jako když jste přesvědčeni, že „to nádobí neumyl naschvál“. Může jít ale také o neschopnost ukotvení v přítomném okamžiku, jako když při hraní s dětmi myslíte na práci, a v práci zase na svoje děti. Protiklad nevědomosti (moha) je v sanskrtu pradžňá, a překládá se jako „moudrost“. Ovšem ne ve smyslu intelektuální vzdělanosti, ale jako schopnost vidět věci jasně a být ukotven v přítomném okamžiku. V češtině by tak místo „moudrost“ bylo výstižnější slovo „duchapřítomnost“.
V buddhismu skrze různé formy praxe (zejména tiché meditace, ale také zpěvy, fyzická cvičení apod.) lidé kultivují nepřipoutanost a štědrost jako protiklad k chtivosti, lásku a soucit jako protiklad k nenávisti a moudrost a duchapřítomnost jako protiklad k nevědomosti .
Jaký je směr praxe v nenásilné komunikaci?
Vlastně to není tak jednoduché… Běžně se na seminářích setkávám s představou, že v NVC jde o to dosáhnout harmonie a nemít konflikty. Nebo jiná, častá představa je, že jde o to, aby druhý udělal to, co chcete, ale nemuseli jste mu to přikázat. Obě představy jsou mimo. Co je tedy směr cvičení v NVC?
Některá cvičení přímo zacházejí s „enemy image“ tedy nepřátelstvím, nenávistí, vymezováním se a odsuzováním druhého. Hledáme, jak nenávist transformovat a kultivujeme lásku a empatii (v buddhismu se často používá slovo „soucit“).
V NVC se snažíme zřetelně rozlišovat potřeby a strategie. Kultivujeme flexibilitu v hledání strategií – tedy nepřipoutanost k svým preferovaným strategiím. Kultivujeme také ohleduplnost a chuť přispívat naplnění potřeb všech stran, což je vlastně štedrost.
A nakonec duchapřítomnost, moudrost a „jasné vidění“ je součástí většiny cvičení v NVC. Třeba klasické čtyři kroky cvičí jasné vidění svých interpretací a pojmenování pozorování, pocitů, potřeb a prosby – a umožňují tak jasněji uchopit význam, který se snažíme sdělit.
Tedy směr cvičení v NVC je podobný jako v buddhismu. Trenéři to na svých seminářích většinou popisují jinými slovy, ale vždycky z toho vychází něco podobného. Třeba konkrétně Rosenberg v jedné své přednášce říká „The purpose of this process is to help us to connect in a way that makes natural giving possible“, přeloženo: „účelem tohoto procesu je napojit se na sebe způsobem, který umožňuje přirozené dávání“. Vlastně možná mohl říct rovnou „štědrost“, ale pro američany má to slovo trochu posunutý význam…
Konec úvah. Praxi je potřeba dělat, nejen o ní přemýšlet a psát. Já jdu uklidit nádobí, které zbylo od večeře, myslím že to udělá mojí ženě radost. Zkuste se taky podívat kolem sebe a třeba se jen usmát na svět.
(Pokud vás to zaujalo, vězte, že spolu s Jirkou Hazlbauerem, zenovým učitelem, chystáme ZEN NVC víkend v prosinci.)
Ondráš Přibyla