Autorka: Eva Malířová

Tento článek vznikl pro časopis  Skauting (duben 23) jako metodická podpora pro skautské vedoucí. V jednotlivých částech je prolinkován na popis konkrétního programu a aktivit z příručky Konflikt jako příležitost učení od NaZemi, které jde s dětmi rovnou použít. Užitečný může být všem, kdo pracují s mládeží.

Chceme, aby se skauti a skautky dokázali podílet na utváření budoucnosti, kde lidé žijí v míru mezi sebou i s dalšími tvory a planetou. Bavit se o konfliktech smysluplně znamená soustředit se na vytváření kultury míru už teď, zatímco za našimi hranicemi zuří válka. Půdorys světa, ve kterém nejsme schopni přestat válčit, je tvořen konflikty, jimiž je náš každodenní život obklopený. Na ulici, ve škole, doma i v médiích jsme svědky či účastníky konfliktů, a to z různých důvodů a v různých pozicích, ať chceme, nebo ne.

Před rokem bylo nutné otevřít téma války, protože jsme potřebovali vzájemně sdílet prožívání okamžiků po ruské invazi na Ukrajinu. Díky diskuzi jsme na to nebyli sami a mohli jsme se navzájem podpořit, i když se konflikt stal součástí životů dětí i dospělých. Mezi důvody k diskuzím patřila i potřeba vyznat se v záplavě zpráv a snaha pomoci potřebným. Junák a další organizace – NaZemi, Locika, Člověk v tísni – k tomu vydaly řadu metodických materiálů.

Naši pozornost nepoutají jen ozbrojené střety, ale i konflikty, které se nás zdánlivě bezprostředně netýkají. Podíváme se na to, jakému dominantnímu vlivu médií a veřejnosti býváme často vystaveni a jaké mechanismy nás v řešení konfliktů omezují. Potom si předestřeme, jak jinak chápat konflikty v osobních vztazích, na co se zaměřovat, když se zabýváme ozbrojenými konflikty a jak vytvářet kulturu konstruktivního řešení. Text provázejí tipy na programy pro mladé od 12 let z recenzované příručky Konflikt jako příležitost k učení od organizace NaZemi.

Pozornost jde k násilí

Při cestě za vytvářením kultury spolupráce a míru čelíme skutečně silnému vlivu popkultury a médií, které zobrazují převážně násilné konflikty a ozbrojená řešení. Vytvářejí představu o člověku, který je druhému „vlkem“. Konflikt je brán jako situace „kdo s koho“, jeho řešením je vítězství jedné strany. U ozbrojených konfliktů přitom vždycky tratí obě strany, pokud se díváme na jejich přímé aktéry. Málokdy se dozvíme o nenásilných řešeních konfliktu, protože taková řešení jsou komplexní a dlouhodobá, což média těžko uchopují. A zároveň jinou zkušenost nakládání s konflikty nemáme ani v osobní rovině, protože v důsledku převažujícího vyprávění máme tendenci vnímat konflikt jako negativní. Ve snaze se mu vyhnout necháváme věci spíš vyhnít, než abychom přistoupili k obnově vztahů a hledání východiska. Výsledkem tohoto kulturně podmíněného přístupu je tedy zúžené vnímání konfliktu, přičemž násilí je viděno jako hlavní strategie jeho řešení.

Dívat se z různých stran a vyprávět jiný příběh na úrovni osobních, společenských i ozbrojených konfliktů je přitom naprosto zásadní pro to, aby naše schopnost nalézat různá nenásilná řešení nezakrněla.

Polarizace a obraz nepřítele

Pojďme se podívat na dva mechanismy, které činí rozhovory o konfliktech složitými. Zvlášť v kontextu blízkého konfliktu na Ukrajině může mnoho lidí pociťovat strach. Strach zintenzivňuje černobílé vidění a polarizaci. Nizozemský filozof Bart Brandsma vysvětluje polarizaci ve zkratce jako dělení lidí na „my a oni“. Vnímané rozdíly jsou zveličovány ve zjednodušených vyprávěních o druhých, přičemž se opomíjí to, co mají obě skupiny společné. Lidé ztrácejí schopnost slyšet druhé a rozlišovat názorové odstíny. Tím, jak často věnují média pozornost názorovým pólům, jsou lidé zastávající širší středové spektrum postupně nuceni vybrat si stranu. Brandsma radí věnovat pozornost právě názorovému středu.

Polarizace přispívá k tzv. „obrazu nepřítele“, který si vytváříme ve všech typech konfliktů. Je o přiřazování hodnoticí nálepky druhým a jejich odlidštění. Může jít o „sluníčkáře“, „babišovce“, „rasisty“ či „pražskou kavárnu“ nebo při velké eskalaci třeba „ šváby“ používané propagandou před masakry ve Rwandě nebo nacistickým Německem. Úkolem vychovatelů je zvýšit obranyschopnost našich myslí vůči nálepkování. V tom nabízí podporu např. program 9 – Jak se mluví o konfliktech (viz příručku Konflikt jako příležitost k učení).

Co vidět, čeho si všímat, co posilovat?

Konflikt nastává tehdy, když lidé zjistí, že chtějí stejnou věc, nebo když si uvědomí, že mají odlišný názor na dění kolem sebe. Jestli je konflikt pozitivní, či negativní můžeme posoudit až podle toho, jak se zapojené strany chovají. Když vnímáme konflikt jako ohrožení, vyhýbáme se mu a neřešíme ho, nebo se snažíme nad druhým vyhrát, může dojít k násilí. Ovšem vyústěním konfliktu může být i nějaké zajímavé řešení či nový nápad, jak tuto překážku překonat. Když ho bereme jako příležitost, vede nás to k jiným cestám a máme chuť ho více zkoumat. Otázkou tedy není, zda máme, nebo nemáme konflikty, ale jak k nim přistupujeme – jestli násilně, či pokojně. Na bázi spolupráce, nebo soupeření.

Jako vychovatelé/vychovatelky posilujme možnost vidět oba aspekty konfliktu. Zejména posilujme pojetí konfliktu jako příležitosti k učení, protože zkušenost ohrožení konfliktem dobře známe. Jak se z něj můžeme učit? Konflikt v sobě nese informaci, která může sloužit lepšímu přenastavení systému, vztahů apod. Abychom se k ní dostali, potřebujeme se naučit obnovovat vztahy a důvěru, které konfliktem trpí. Dobrým vstupem do těchto úvah může být tematizovat zkušenost skupiny s konflikty a sdílet různé opory pro konceptuální uchopení konfliktu, např pomocí programu 1 – Konflikty kolem nás. Nebo prozkoumejme různé Reakce na konflikt (program 2) a přístupy k jejich řešení. Program 4 – Styly řešení konfliktu– k tomu využívá situace ze seriálu Přátelé, což může pobavit minimálně generaci vedoucích.

Když sledujeme ozbrojené konflikty – co nás má zajímat?

O čem se mluví a o čem se mlčí?

Které konflikty dostávají pozornost? Podle čeho určujeme jejich důležitost? Velmi to ovlivňují média a naše vnímání vztahu se zapojenými stranami i geografická blízkost. Dává to smysl. Když se však podíváme na počty mrtvých, které jednotlivé konflikty přinesly, pořadí důležitosti se výrazně mění. A to vzbuzuje důležité otázky. Například pojetí války v Sýrii a v Jemenu je v českém mediálním vyprávění minimální, přestože v Sýrii hovoříme o statisících ztracených životech. Záměrem pozorování jiných konfliktů není podrýt důležitost války na Ukrajině a bolesti, kterou přináší, ale získat nadhled. Ten se snáze získává u konfliktů vzdálených v čase či mentálně. S tímto principem pracuje aktivita Konflikty a čísla v programu 10 – Zprávy o konfliktech. Ač má v názvu čísla, přináší prožití emocí, které přicházejí při přemýšlení o dopadech ozbrojených konfliktů na lidské životy. Pole témat, o kterých se v souvislosti s válkami mlčí, je velké. Zásadní jsou otázky finančních toků a ekonomických souvislostí. Věnuje se jim následující příklad.

Aktéři Africké světové války: Na koho konflikt dopadá a kdo z něj těží?

Existuje jeden ozbrojených konflikt, který si po 2. světové válce vyžádal nejvíce životů: 5 400 000 lidí. Je jím druhá válka v Kongu, někdy nazývaná jako africká světová válka. Zmapování přímých a nepřímých aktérů konfliktu nám pomůže zjistit, komu válka slouží a na koho dopadá. Tomu se věnuje program 12 – Africká světová válka. Své svědectví podávají jak přímí aktéři konfliktu, tak ti, na které dopadal nebo kteří z jeho důsledků těžili.

Válka v Kongu (1998–2003) byla největším a nejkrvavějším konfliktem od druhé světové války. Bylo do ní zapojeno devět afrických států a dvacet pět ozbrojených skupin. Roznětkou se stala genocida v sousední Rwandě, jejíž strůjci uprchli přes hranici na Západ. Ačkoli válka oficiálně skončila v roce 2003, nepokoje přetrvávají dodnes, stejně jako rozsáhlá humanitární krize.

Příčiny konfliktu a cesty k překonání násilí v Severním Irsku

Christopher W. Moore rozlišuje typologii konfliktů podle příčin, kterým pak odpovídají různá řešení. Konflikt vztahů, konflikt informací, konflikt zájmů, strukturální konflikt a konflikt hodnot.

V příručce Konflikt jako příležitost zpracovává NaZemi konflikt Severního Irska, jehož kořeny sahají až do dvanáctého století. Jde o strukturální příčiny, kdy byli katolíci v Severním Irsku systémově diskriminováni v přístupu k moci i kvalitní půdě.

Program 14 – Řešení konfliktu v Severním Irsku prozkoumává změny, které bylo třeba udělat pro ukončení třicet let trvajícího násilí. Vychází z knihy Mari Fitzduffové Beyond Violence: Conflict Resolution Process in Northern Ireland. John Paul Lederach definuje smíření jako „vytvoření sociálního prostoru, v němž se spojuje uznání pravdy s odpuštěním spíš než vnucené setkání, kdy jeden musí vyhrát nad druhým“. Mari Fitzduffová proces řešení konfliktu nejen v Severním Irsku vidí jako skládačku „kousků míru“, které vytvářejí komplex provázaných procesů. Uvádí následující aspekty řešení:

• Ustanovení komise pro bydlení a vzdělávací a volební reformy (strukturální příčiny).
• 130 organizací budovalo mezi lidmi pochopení a spolupráci (katolíci, protestanti).
• Integrované školy katolíků i protestantů a vzdělávání k míru.
• Oslava společné identity.
• Snižování peněz polovojenským jednotkám, dialog s jejich účastníky.
• Politická řešení.
• Mediace mezi vládou a ozbrojenými skupinami.

Jak pěstovat kulturu nenásilí?

Pokud budeme mluvit kriticky o násilných konfliktech, aniž bychom tematizovali nenásilí, bude velmi těžké změnit převládající přístup ke konfliktům – osobní, mediální i politický.
Profesor Michael Nagler, který založil studijní program míru a konfliktu na univerzitě v Berkeley, navrhuje pět kroků k vytváření nenásilné budoucnosti. Posilování pozornosti směrem k nenásilí a oslabování vlivu médií má na prvním místě. Založil organizaci Metta Centre, která o nenásilí vzdělává a vytváří týdenní nenásilné zprávy z celého světa (mettacenter.org/nonviolenceradio,
mettacenter.org/nonviolencereport).

• Sleduj média, která informují o nenásilí.
• Uč se o nenásilí.
• Pěstuj vlídné osobní vztahy – posiluj spolupráci a buduj důvěru.
• Opři se o duchovní praxi.
• Vytvářej kulturu míru.

Shrňme si, jak jednat ve světě konfliktů:

• Směřujme od opozice k vizi – věnujme více pozornosti tomu, co chceme, než tomu, co nechceme (a veďme k tomu samému i holky a kluky v oddíle).
  • Přemýšlejme: Co pro mne znamená potřeba bezpečí? Jak dokážu utvářet prostředí plné bezpečí a respektu pro sebe a ostatní?
• Dívejme se na konflikt jako na příležitost k učení: Jakou informaci nese?
• Trénujme zvládání vlastních konfliktních situací.
• Pěstujme nenásilí a kulturu míru u sebe a ve svém okolí.
• Zkoumejme vliv médií na to, jaké konflikty považujeme za závažné a jaká řešení považujeme za možná a představitelná.
  • Hledejme hlasy a zkušenosti lidí ve středu názorového spektra.
  • Hledejme média, která si všímají aktů nenásilí a civilní obrany.
• Zaměřme se na zkoumání příčin a souvislostí a učme se z řešení minulých krizí a konfliktů.
• Ptejme se, čí hlas není slyšet, jaké souvislosti nejsou vidět a v kontextu války hlavně: Komu to slouží? Kde roste HDP? Komu se zvýší zisk? Na koho to dopadá?
  • I ve válce v Ukrajině proti sobě stojí muži jedné strany a muži a ženy druhé strany, protože je někdo ve jménu národa poslal bojovat.

Další zdroje:

• Byl jednou jeden konflikt
• Metta centrum pro nenásilí
• Evoluce důvěry – Internetová aplikace (aktivita) Evoluce důvěry ukazuje teorii her z pohledu jejich aktérů a herních strategií.  Aplikace také ukazuje, že důvěra mezi lidmi je základním kamenem pro vytvoření spolupracujícího (win-win) prostředí a že zdrojem nedůvěry (a win-lose prostředí) velmi často bývá nedorozumění a nízká schopnost odpouštět.