Dítě se zmítá na chodníku, dnes již potřetí, chce zpět do restaurace, kde mlátilo lžičkou do topení. Neslyší empatii. Vzlyká, ani nemůže mluvit. Snažím se vztek přijímat, být s ním. Chráním ho, aby nevběhlo do silnice. Občas se usměju na kolemjdoucí. Ale to mi funguje jen nějakou dobu. Pak už jej čapnu, silně držím a snažím se ho odnést směrem k tramvaji. Větší řev. Vzdávám to. Trvá to asi půlhodiny. Pak začíná naslouchat tomu, co říkám. Zároveň dokáže odpovídat. Přijímá nabídku pudinku v tramvaji. Chytne mě za ruku a jdem.
Aktuální kapacita k nenásilné akci
Často si zpětně říkám, co bych bývala mohla udělat. A jaktože jsem sama vytekla, i když vím, že to nepomáhá.
Hodně mě v tomto směru pomohlo uvědomit si, jakou mám v tu chvíli kapacitu jednat nenásilně, podle tohoto obrázku od Jochena Hiestera (díky lektorům Adamu Čajkovi a Evě Malířové).
Když je podnět slabý, třebas paní v tramvaji zabrblá, že překážíme u východu, dokážu empatizovat celkem dobře ať už nahlas nebo potichu.
Ovšem pokud je podnět silnější, například syn se již potřetí vzteká, navíc mne se chce na záchod a jsem unavená, kapacita reagovat nenásilně se mi smrskne a já spíše brouzdám po okolí, hledám soucitné úsměvy a snažím se to vydržet.
Pokud silné podněty přetrvávají, mohu říci něco velmi jízlivého nebo prostě zařvat. Takže Nenásilnou komunikaci balím a ideálně odcházím. 🙂
Láká mě ale hledat další strategie. A tak jsme tento týden v pražské tréninkové skupině Nenásilné komunikace pro matky s malými dětmi společně vymýšlely, jak kapacitu k nenásilné akci zvyšovat, jak zajistit podporu a péči pro sebe i ostatní. Uvítáme další komentáře a doplnění.
Krátkodobé strategie
Navržené krátkodobé strategie zahrnovaly následující tipy:
V kritickém momentu se nejdříve věnovat sobě – s laskavostí a pochopením.
Přijmout situaci a ponechat prostor pro vztek (svůj či cizí), čas pomůže.
Dýchat a uvolnit se. Například pětkrát se nadechnout a říci si konkrétní větu, která mi navodí pohodu („Jsem v pořádku“, „Nic hrozného se mému dítěti nestane“, „Když nejde o život, jde o …“).
Najíst se, napít se, dojít si na záchod. Někomu funguje čokoláda, někomu obyčejná voda.
Promluvit s blízkým. Například se lze domluvit předem – až na tom budu špatně, zavolám a rovnou začnu bez velkého vysvětlování chrlit, co mě bolí. Předem či v dané situaci se též můžeme domluvit, jestli chci společně na někoho nadávat, nebo zda budeme společně pojmenovávat mé nenaplněné potřeby či konkrétní řešení.
Zpívat si (to mi fungovalo především u plačícího mimina v šátku, zpívala jsem možná víc sobě než jemu).
Obejmout se s někým.
Sdílet strast v naší podpůrné skupině Kojme svorně, v rámci které též trénujeme Nenásilnou komunikaci.
Dlouhodobé strategie
Došly jsme ovšem i na dlouhodobé strategie zvyšování kapacity, tedy především na prevenci:
Věnovat se józe, meditacím či třebas sledování stand-up comedy, tedy něčemu, co mě přináší novou energii a pohodu.
Pobývat často v přírodě.
Spát, kdykoliv je to možné (ideálně i s dítětem během dne).
Pravidelně jíst a pít (pomáhá tzv. jídlo dítěti do tlapky, kdy se samo krmí, neb to je pro matku příležitost se rovněž najíst).
Nechat ostatní pomáhat – uvařit, uklidit, pohlídat dítě apod.
Vyhledávat čas s rodinou, přáteli, sousedy… kdy se můžeme o péči o dítě či o děti podělit.
Neplánovat si toho na den příliš a oprostit se od představ, „co bych všechno měla udělat“. Spíše naslouchat sobě i dítěti, co by nám právě sedlo.
Mít alternativy, neupínat se na konkrétní řešení (a to ani krátkodobě, ve vypjaté situaci).
Vytvořit si ozdravné prostředí – estetika, zeleň, hudba, zpívající ptáci… to vše mi může dopomoci k pohodě.
Čí kapacita?
Nejvíce překvapivé pro mne ovšem bylo uvědomění, že je-li podpořen jeden (ne nutně já), jsou podpořeni i ostatní v kapacitě jednat nenásilně. Tedy pokud mám odpočatého partnera, který se věnuje nejen rodině, ale i svým koníčkům a přátelům, je větší šance, že vypjatou situaci zvládneme, i když já sama na to nebudu mít moc sílu.
Díky za podněty, milé ženy!
Inka Bartošová