Autor: Petr Holík

Řekli jste si někdy o pomoc? A co teprve o emoční podporu? Když po druhém člověku vlastně ani nechcete, aby udělal nějakou konkrétní věc, ale možná jen, aby s vámi chvíli tiše seděl a byl přítomný vašemu prožívání – to je z mojí zkušenosti někdy ještě náročnější, než někoho požádat, aby mi pomohl s nějakou konkrétní hmatatelnou činností. Tímto textem jsme se ohlédli za tématem jedné ze starších epizod:

Přestože se asi shodneme na tom, že empatie a soucit jsou ve vztazích důležité, příjemné a mnohdy i efektivní, téma přijímání empatie od druhého člověka často nemáme úplně uchopené. Sám patřím mezi lidi, pro které je někdy přirozenější „dárek dát než přijmout“ a v situacích, kdy bych si mohl „užít“ podporu druhého, jsem ze situace spíš nervózní a často se ji vědomě či nevědomě snažím poměrně svižně ukončit.

Jestliže však máme záměr vytvářet empatickou společnost či stavět naše vztahy na vzájemném pochopení a soucitu, potřebujeme se naučit empatii nejen dávat a sloužit tak druhým, ale také empatii přijímat a v případě potřeby si o ni také říct nebo vytvořit situaci, kdy můžeme empatii dostat my sami. Každý vztah má nakonec dvě strany a obě jsou pro jeho efektivní fungování stejně důležité. Tady jsou čtyři důvody, proč je nejen pro nás samotné dobré si o empatii umět říkat:

1. Jeden z principů nenásilné komunikace pracuje s předpokladem, že když jsou lidé zazdrojovaní a napojení na svoje potřeby, přirozeně pak mají chuť přispívat k naplňování potřeb ostatních. Říká se tomu přirozené dávání. Starat se tedy o to, abychom my sami měli z čeho dávat, není služba jen pro nás samotné, ale pro celý vztahový systém.
2. Emoční cucky a rezidua nepříjemných situací zavazí efektivní práci či spolupráci. Tím, že je ze sebe dostaneme a svůj vlastní vnitřní svět pročistíme, můžeme efektivněji naplňovat své záměry ve světě – jako třeba být efektivní a dělat dobrou práci.
3. Když si sami říkáme o empatii, vytváříme tak ve svých kolektivech a skupinách normu, že říkat si o podporu je v pořádku a běžnou součástí toho, jak fungujeme. Podporujeme tak kulturu, ve které je péče o psychickou pohodu standardem.
4. Empatie přináší větší napojení na sebe sama, na své potřeby a záměry ve světě. Když budeme na sebe více napojení, bude náš život pravděpodobně smysluplnější, bude mít větší tah na branku a méně se necháme strhnout okolními vlivy.

Aby dávání a přijímání empatie fungovalo, musíme mít na určité úrovni narovnaný vztah a mít integrované základní pochopení toho, jak naše prožívání vzniká a kdo za něj nese zodpovědnost. Těžko můžu o empatii žádat člověka, u kterého jsem přesvědčený, že je zdrojem mého utrpení. V takové situaci pak spíš vyžaduji omluvu nebo projev viny – a to empatie rozhodně není. Jen pokud se dostanu za tuhle hru na pachatele a oběť, můžu skutečnou empatii od druhého člověka přijmout. Nežádám totiž po něm, aby mi stvrdil můj příběh o tom, že je s ním něco špatně, ale žádám o jeho otevřené naslouchání, přítomnost a možná i trochu zvědavosti v tom, co se to ve mně vlastně odehrává a co je pro mě v dané situaci důležité. Přijetí zodpovědnosti za vlastní prožívání je tedy podmínkou k tomu, abych empatii vůbec mohl dostat.

Představme si situaci, kdy už je pro nás normální si o empatii říkat a nemáme u toho dojem, že to je nějaká divná, zakázaná věc. Představme si, že máme naproti sobě dokonce člověka, u kterého máme důvěru v to, že by mohl mít ochotu a kapacitu mi empatii poskytnout. Jak ale konkrétně na to? Empatie nemá jednu jedinou podobu a často potřebujeme být konkrétní v tom, o co si vlastně říkáme. Níže uvádím několik podob podpory nebo empatie, o něž můžeme druhého požádat a celý rozhovor tak částečně navigovat tak, aby byl pro nás opravdu užitečný a měl takový efekt, který pro nás bude fungovat. Lehké vedení druhého v dávání empatie je v zájmu nás obou. Být já na druhé straně, také budu rád za konkrétní požadavky toho, co mám dělat pro to, aby moje pomoc byla skutečně užitečná

Jak si říct o empatii ve třech krocích

1. Ujasněte si konverzační kontext situace. Jaký rozhovor teď vlastně chcete vést? Jedná se spíše o péči o rány, tedy ohlédnutí se za bolestivou zkušeností ze společné minulosti, jedná se o sdílení, tedy o empatii k situaci, která s druhou osobou nesouvisí, nebo se jedná o konflikt, tedy žádáte o empatii v kontextu sporu, který mezi vámi probíhá tady a teď? Dejte si záležet na tom, ať situaci pečlivě rámujete. Není nic nepříjemnějšího, než když dávám druhému empatii ke zdánlivě nesouvisející situaci a až v průběhu rozhovoru se dozvím, že se vlastně jedná o něco, čeho jsem byl součástí.
2. Buďte konkrétní v tom, co po druhém člověku vlastně chcete. Můžete zrovna potřebovat například:
   1. tichou přítomnost: prostě spolu jen posedět v kontaktu s těžkou emocí
   2. setkání v intenzitě: společně si zanadávat, pobrečet nebo se zasmát nás může uvolnit jako nic jiného
   3. parafrázování toho, co říkáte: máte v myšlenkách chaos? Možná prostě potřebujete někoho, kdo vám v tom pomůže udělat pořádek.
   4. parafrázování toho, co asi prožíváte: máte chaos ve svých pocitech a potřebách? Možná pomůže, když vám někdo zopakuje, co vás slyší říkat.
   5. racionální podporu, rady a návrhy řešení: proč ne? Někdy se prostě potřebujeme posunout dál a jeden mozek navíc je skvělý pomocník!
   6. společnou oslavu: empathy for joy je také možností. Někdy prostě chcete s druhým sdílet intenzivní příjemné emoce. O to si taky můžete říkat!
   7. dlouhodobou podporu: možná to není o jednom rozhovoru, ale o nastavení systematické spolupráce.
3. Dávat někomu empatii je docela fuška, ať už se to povede, nebo ne. Pro druhého může být hezké na konci slyšet, co vám rozhovor přinesl, a nejspíš si i za svoje úsilí zaslouží prosté „Díky.“

Je pro vás říkání si o podporu a přijímání empatie náročné? Pojďte to i tak někdy zkusit. Myslete na to, že se nejedná jen o nějakou sobeckou potřebu vlastního blaha, ale o formování norem ve skupinách a společnosti. Když si říkáte o empatii, pomáháte tak vytvářet společnost, kde je péče o celek standardem.