Autorka: Bára Herucová

Když jsem začala poslouchat (audio)knihu Držte si své děti od Gordona Neufelda a Gábora Maté, měla moje dcera asi půl roku. Zkoumala jsem, co to pro mě znamená být mámou, jak se k tomu všemu postavit a jak zvládnout nápor nové situace nejen ve vztahu s dcerou, ale i s manželem a rodinou.

Učím a žiju nenásilnou komunikaci už pár let, profesně se věnuji divadelní improvizaci – práci se sebevyjádřením, s emocemi i s tělem a přece bylo narození dítěte událostí, která zatřásla mým světem.

Zarazilo mě to množství rad a návodů, které se na mě sypali ze všech stran. Zarazilo mě množství pseudořešení na uměle vytvořené problémy (často související se současným konzumním a požitkářským nastavením společnosti). Zarazilo mě, jak málo opravdové podpory se ženě – matce po porodu dostává. A to žiju relativně privilegovaný život s manželem na home office, který je s naší Aničkou rád a často, má dobrou práci, díky které se nemusím bát o střechu nad hlavou ani o to jestli budeme mít co jíst.

Z rodičovského tápání morem informací a rad mně vylovila právě Neufeldova knížka Držte si své děti (v originálu Hold on to Your Kids). Jeho, na pohled jednoduché, premisy mi tvoří vor, který pomáhá ukočírovat rozbouřené vody mateřství v dnešní ohromně náročné době. Jakoby mi slyšet těch pár zásadních vět uklidnilo vnitřní bouři a mé mateřství se najednou stalo jistějším, snesitelnějším a přesto, že je to pořád těžká práce, tak i lehčím (možná spíš úlevnějším). A kdyby jen mateřství, ale tato knížka změnila můj pohled i na ostatní vztahy v mém životě – osobní i profesní.

Citová vazba

V centru Neufeldově knížky je orientace na bezpečnou citovou vazbu (dítěte a dospělé pečující osoby) – attachment. Díky této vazbě jsme pro dítě kompasem (někým, kdo dítě orientuje ve světě), díky této vazbě jsme bezpečným přístavem (jak píše Neufeld: „Děti se nikdy nemají o naši lásku snažit, mají v ní odpočívat“) a díky této vazbě jsme pro dítě vzorem (někým, koho hodnoty je radno opakovat a následovat).

Citová vazba je jádrem toho, co nám dělá rodičovství lehčí, snesitelnější a co motivuje dítě, aby nasávalo moudra, které mu chceme o světě a životě dát. Její absence nebo porušení pak vede k tomu, že se dítě nachází ve vazebním vákuu, které je pro něj neúnosné a hledá tyto vazby jinde než u dospělých – tedy u svých vrstevníků, kteří ale na tuto roli nejsou dostatečně zralí a nestaví se k ní zodpovědně – a tam vznikají problémy spojené s tím, co Neufeld nazývá kulturou orientovanou na vrstevníky – peer-oriented culture.

Nechci tady rozebírat vše, co orientace na vrstevníky způsobuje a jak se z ní dá dostat ven. To najdete v knížce a pokud vás to zajímá, tak z celého srdce doporučuji její čtení nejen rodičům, ale i všem, co pracují s dětmi a mládeží i všem, co se někdy dostali do kontaktu s dětmi, nebo s mladými dospělými, nebo s dospělými. Heleďte, já tu knížku doporučuji úplně všem!

Ona totiž pojmenovává něco tak zásadní a bazální, co dětstvím teprve začíná a co nás provází po celý život. Krásně se to odráží i v jednom z jádrových principů nenásilné komunikace – connection before correction – napojení / vztah / vazba by měli předcházet výchově nebo napravování.

Vztahy jako péče o stromy

Princip je to zdánlivě jednoduchý, ale jeho naplnění je o kus složitější. Ale není divu, ono totiž budovat a udržovat kvalitní hluboké vztahy je prostě makačka. Já si to vždy představovala jako péči o strom. V první fázi je hromada kompostu, rýč a potřeba vykopat jámu – prostě těžká „špinavá“ práce. Pak se do té jámy (do připraveného místa v nás) zasadí stromek – je ještě malý, vlastně dost křehký a náchylný. Je potřeba ho zalít. Zastřihnout a dát mu oporu, chránit ho. A tím to nekončí, je potřeba se o něho soustavně starat. Zas a znova zalívat, hnojit, opravovat opory a ochrany. Stojí to sílu, čas, energii i dovednosti. Je to pokus – omyl – oprava – nový pokus – chvilka radosti – pokus – omyl – slzy – oprava – pokus – omyl… Nahoru a dolu jak na houpačce.

Když tomu však dáme kus sebe a když nás podrží i vnější podmínky, tak náš vztahový strom sílí. Brzy i nese ovoce a poskytuje stín a dělá nám radost a motivuje nás k další a další práci na jeho rozvoji. A jasně, některé vztahy zvadnou a seschnou a je lepší, aby byli skompostovány. Aby vytvořili prostor pro nové stromy, nebo uvolnili prostor pro bujení těch, co zůstali, ale to je na jiné povídání.

Chci se ještě vrátit k dětem a bezpečným citovým vazbám – k tomu jak je esenciální vzít příležitost být něčí máma nebo táta za pačesy a chytnout ty své děti a držet si je, aby mohly v klidu dozrávat v ochranném stínu naší koruny a těšit se přiměřeným porcím slunce společně s námi.

Často mě napadá taková ta už zlidovělá věta, co si rodiče šeptají „až dozraje, odpadne“. To, co je na ní v dnešní rychlé, nepřehledné, náročné době to těžké, je, že „až dozraje“ je opravdu dlouhá doba. Nejsou to týdny, měsíce a vlastně téměř ani roky, spíš desetiletí. Ale dobrá zpráva je, že na tvoření a péči o vztahy kolem nás máme celý život. 

Co pomáhá vytvořit, udržet a napravit vztahy?

To je těžká otázka, na kterou kus odpovědi najdete v Neufeldově knize a já vám tady napíšu, co se osvědčilo mně ve vztahu s mojí dcerou (a manželem).

• Postarat se o sebe a své kapacity. Aspoň trošku, aspoň co to jde. Spát. Najíst se. Jít na vzduch. Hýbat se. Tančit. Mluvit o svém prožívání. Dát si sprchu. Pustit si oblíbenou písničku. Nadechnout a vydechnout. Najít si chvilku a podívat se co se ve mně děje (to se dá i u vysávání nebo mytí nádobí nebo u hry s dítětem).

• Věnovat vztahu čas a pozornost. Plnou pozornost. Bez mobilů a technologií. Takovou pozornost, kdy jste opravdu spolu tady a teď. Hrát si spolu. Mluvit spolu. (A jasně, že tohle nejde neustále, ale třeba to jde víc než to děláte teď.)

• Pozorovat toho druhého. Ptát se. Zajímat se o její*jeho prožívání. A místo hodnocení, žasnout. Zvědavě ohledávat. Poznávat. Objevovat.

• Vyjadřovat lásku – slovem, pohledem, skutkem. Vždy, když k vám přijde, ustát si tu zranitelnost a dát to druhé straně znát.

• Nebát se vzít zodpovědnost a přiznat si, že budování vztahu je těžká a složitá práce, která se ne vždy povede dle představ. Omlouvat se, když je to na místě. Děkovat. Žádat o pomoc, když je to potřeba.

• Truchlit za tím, na co není čas a síla (i když by na to byla chuť), protože i budování vztahů něco stojí. A i když je pak sklizené ovoce sladké a syté, někdy může mít pachuť toho, co jsme vypěstovat nezvládli, nestihli, nedostali možnost.

Pokud si říkáte, že byste chtěli dál a hloubš, tak knihu Držte si své děti seženete zde: www.peoplecomm.cz/drzte-si-sve-deti 

Přeji vám kvetoucí a plodné zahrady vztahů s hlubokými kořeny a bujnými korunami a vašim dobrým pocitem z těžké, ale naplňující práce.

Mějte se krásně.

Bára