Jak smutnit? aneb Bytí s nenaplněnými potřebami

Autoři: Petr Sucháček a Jan Nehyba

„Potřeby tu nejsou od toho, aby byly naplněny, ale od toho, aby jim byla věnována pozornost.” To je věta, kterou používám často při vedení úvodních workshopů a setkání s nenásilnou komunikací. Nevím, jak to máte vy, ale já jsem spokojenější, když jsou moje potřeby spíše naplněné, než ne. A tuším, že značná část lidí, co se zajímá o nenásilí, nenásilnou komunikaci, či jiné, podobné směry to mají podobně a chtějí přispívat k budování takových vztahů a komunikačních prostředí (skupin, rodin, komunit, států a světa…), ve kterých je brán ohled na potřeby všech.

Když věnujeme potřebám pozornost, stává se, že některé z nich naplněné jsou, a to je důvod k oslavě. U jiných zjišťujeme, že naplněné nejsou. A stejně tak, jak je užitečné a výživné oslavit ty první, je neméně užitečné a výživné smutnit nad těmi druhými. V anglických textech o nenásilce najdete termín mourning (truchlení). Kvalitně smutnit, či truchlit, chcete-li, je zásadní dovednost, která umožňuje člověku být v kontaktu sám se sebou opravdově a plně a to i v dobách, kdy nezažívá nejlepší chvíle. A díky tomu se zase zvyšuje pravděpodobnost, že budeme jednat vědomě i v těch náročnějších obdobích.

Pro nás, co teď píšeme tento blog, je takové náročnější období právě teď. A protože oba máme blízko k didaktikám a metodikám :), Jan sepsal postup, který vychází z principů nenásilné komunikace, Petr ho maličko upravil a doplnil a momentálně nám hodně pomáhá ho praktikovat. Třeba bude k užitku i vám, nebo vašim blízkým.

Metodologická poznámka

následující protokol, je postup, který je odzkoušený na jednom jedinci žijícím na tomto podivuhodném světě. Velmi vás tedy prosíme, abyste dogmaticky nenásledovali kroky, které jsou zde uvedené, protože každý člověk je jiný a potřebuje si najít svou cestu k tomu, jak truchlit. Berte, prosím, tyto kroky jako inspiraci k postupné tvorbě svého vlastního procesu toho, jak si můžete dopřát daru truchlení.

V sekci Inspirace najdete odkazy na zdroje, ze kterých jsme čerpali při tvorbě našeho protokolu.

Proč a jak to funguje

Empatii k sobě (sebeempatii) vnímáme jako prostor pro to být s tím, co je živé v nás samotných. Truchlení je jeden ze způsobů sebeempatie. V truchlení si vědomě vytváříme prostor být s tím, co je v nás to smutné, bolestivé… Dovolit si být s tím, co jsou naše pocity ze situace, která nám přináší smutek…

Dovolit si být s tím, co jsou naše nenaplněné potřeby, které se jsou spojené s těmito pocity. A toto “dovolit si být” také znamená uznání toho, že tyto pocity a nenaplněné potřeby mám a můžu s nimi být v kontaktu ve svém vnitřním prostoru.

Protokol

Prvním krokem je vytvoření relativně bezpečného vnějšího prostoru, kde mohu být s tím, co je smutné ve mně.

Druhým krokem je přesunutí pozornosti z tohoto vnějšího prostoru do vnitřního prostoru. Často pomáhá zavřít si oči.
Tento prostor je k dispozici pro všechny mé pocity, které ke mně přichází, nebo jsou ve mně a jsou spojené se situací bolesti, ztráty, smutku…

- V tomto prostoru se pak sám sebe ptám:
  Když si vzpomenu na/uvědomím si … [situace, zkušenost nad kterou chci truchlit], tak se ve mně objeví … [pocity].
  Na chvíli teď buďte s těmito pocity ve svém vnitřním prostoru. Jen sledujte, co ve vás děje (.), zda se nějak pocity mění (.), nebo se zesilují (.), nebo se zeslabují, nebo dostávají nějaký tvar nebo…
  Až budete cítit, že jste na to připraveni, přejděte na další krok.

- A když jsou ve mně tyto … (pocity), tak jaké mé potřeby nebyly naplněny?
  Zkoumejte to, hledejte (.) A až to budete mít, na chvíli jen tak buďte s těmito nenaplněnými potřebami (.). Jen sledujte, co ve vás děje (.), zda se nějak pocity mění (.), nebo se zesilují (.), nebo se zeslabují, nebo dostávají nějaký tvar nebo…
  Až budete cítit, že jste na to připraveni, přejděte na další krok.

- Když si uvědomuju tyto potřeby, co se děje v mém těle, co cítím PRÁVĚ TEĎ?

- A když toto cítím (ve svém těle) tak, jaké jsou za tím MOMENTÁLNÍ POTŘEBY?
  
  Až budete cítit, že jste na to připraveni, přejděte na další krok.

- Co je teď jinak a co je stejné jako na začátku tohoto procesu truchlení?

- Co by se dalo na celém procesu ocenit? Je něco takového? Klidně maličkost…

- Vše to co se teď dělo, dělo se v mém vnitřním prostoru, ve vnitřním pokoji, který je uzpůsobený, aby v něm mohla všechna ta bolest být a abych v něm mohl být s touto bolestí, smutkem,… vším tím, co je třeba a je možné, že tento vnitřní pokoj mi pomůže transfromovat tuto bolest, nebo ji můžu nechat v tomto prostoru a vím, že kdykoliv chci, tak jej můžu navštívit a být s tím vším, co je potřeba odtruchlit, být s tím vším v bezpečném prostoru mého vnitřního pokoje.

Posledním krokem je návrat do vnějšího světa. Až jsem připravený, tak se vracím svou pozorností ze svého vnitřního prostoru do vnějšího prostoru. Rozhlédnu se kolem sebe a všimnu si 5 věcí, které vidíš, zaposlouchám se do zvuků, které slyším a nadechnu se tolikrát, kolikrát potřebuju a udělám, co chci udělat.

Závěrem

V metodologické poznámce jsme vyzývali k tomu, abyste protokol brali jako odrazový můstek pro hledání své cesty. Jakkoli si postup upravujte, kreativně s ním nakládejte. My to děláme taky tak. Je to kontinuální work-in-progress. Někdy nám vyhovuje procházet si proces v tichosti a samostatně, někdy u toho pracujeme s kartičkami NVC, či jinými, někdy oceníme, když nás procesem provádí někdo jiný, někdy si u toho kreslíme, nebo píšeme…

Pravidelná kontrola stavu našich potřeb, oslava těch naplněných a truchlení nad těmi nenaplněnými je za nás jeden z nejmocnějších nástrojů, který nám pomáhá dennodenně čelit výzvám tohoto světa s citlivostí k sobě i k druhým. Je naší nadějí, že tato praxe přispěje i vám.

Petr a Jan

Protokol ke stažení v .pdf od Hanky Švábíkové