Autor: Radek Šíp
Psát článek o říkání „ne“ je pro mě vlastně trochu paradoxní. Proč? Protože to zkrátka moc dobře neumím. A není úplně divu. Doma jsem k tomu moc vedený nebyl. Ne že by to slovo u nás neexistovalo, ale mám pocit, že na něj nebyl kladen velký důraz: „Už nechci, nemůžu.” – “Tak aspoň sněz to maso.“
Umění odmítnout přitom není o tvrdém vymezování se, ale spíš o hledání rovnováhy. Jde o to, abychom dokázali respektovat nejen druhé, ale i sami sebe. Abychom hledali, co bude doopravdy fungovat pro nás všechny. To znamená vnímat své potřeby stejně vážně jako potřeby druhých a hledat taková řešení, která budou v souladu s tím, co je pro nás důležité.
Když jsem byl menší, často se očekávalo, že věci pochopím – protože jsem starší, rozumnější… Tyhle dva pojmy jsem slyšel nesčetněkrát. Ať už když jsem měl ustoupit mladší ségře, když se mi nechtělo odejít z návštěvy, nebo když mi byla dána volba, ale jedna možnost byla prostě „správnější“. Druhým, častým tlakem při konání nějaké volby byla věta, aby mě něco jendou „nemrzelo“. Že někam nepůjdu, něco neudělám, někomu nedám pusu. A tak ve mně strach z toho, co se stane, když něco odmítnu, postupně zakořenil.
Jasně, děti potřebují hranice a je důležité je socializovat a vést k nějakým návykům. Tenhle text ani nemá být stížnost na to, jak jsem byl vychován. Zpětně každopádně vnímám, že to, jak to bylo doma s mým “ne”, mě naučilo spíše hledat způsoby, jak se přizpůsobit, než se zdravě vymezit a odmítnout. A tak mi to dlouhou dobu připadalo, a často ještě někdy připadá, že “ne” je něco, co se nedělá, co může někoho zranit, čeho pak mohu litovat, co bych dělat zkrátka neměl.
Kolikrát jste řekli ano, i když se vám uvnitř všechno svíralo? Kolikrát jste souhlasili jen proto, že vám bylo nepříjemné odmítnout? Já určitě dostkrát.
Říkat „ne“ je dovednost, kterou si osvojujeme celý život. Někdy to jde snadno, jindy ne. Jsou chvíle a situace, kdy si své hranice a limity uvědomujeme jasněji a zvládáme je komunikovat, a pak zase období, kdy se v tom tak trochu plácáme. Dlouho zvažujeme, co říct, a nakonec přemýšlíme, proč že jsme vlastně neřekli to, co jsme chtěli. Dnes bych se rád podíval na to, proč je „ne“ důležité, proč je tak těžké ho říct a jak nám v tom může pomoci perspektiva nenásilné komunikace.
V nenásilné komunikaci platí předpoklad, že za každým lidským chováním stojí nějaká potřeba. I když se strategie a konání opakovaně míjí účinkem, vždycky je tam někde hluboko pochopitelný záměr – snaha žít dobrý život a naplnit univerzální lidské potřeby. To ovšem neznamená, že musíme se všemi strategiemi automaticky souhlasit. I pochopitelný záměr může být naplňován způsobem, kterému nefandíme, anebo se nám vyloženě nelíbí. A právě v takových chvílích je zásadní umět komunikovat „ne“ – je to totiž způsob, jak navigovat strategie a chování své i druhých.
„Ne“ a různorodé pocity jako hněv, frustrace, zahlcení, strach či únava které s ním často přicházejí, mají evoluční význam a souvisejí s ochranou sebe sama, druhých, vztahů a nastavováním hranic. Když něco odmítneme, neznamená to v jazyku nenásilné komunikace odmítnutí druhého člověka. Je to pouhé vyjádření toho, že konkrétní strategie či chování pro nás nefunguje a není v souladu s našimi potřebami. Důležité je v těchto chvílích proto myslet na to, že každé „ne“ je zároveň „ano“ něčemu jinému – třeba odpočinku, klidu, zdraví, integritě, vztahu…
Jenže jak rozpoznat, kdy ono „ne“ říct a jak to udělat?
Jedním z nejdůležitějších signálů, že se v nás děje „ne“, je pocit vnitřního nesouladu – ten, který se objevuje, když něco děláme proti své vůli. Možná proto, že se to od nás očekává, nebo to od sebe očekáváme my samotní. Tento nesoulad projevující se jako napětí v těle, jemná frustrace nebo mlhavý pocit, že „tady něco nehraje“ je naším dobrým rádcem, možností se zastavit a zeptat se: „Co se mi vlastně nelíbí? Jaká moje potřeba tady není naplněná?“, třebaže ne vždy jsme zvyklí ho poslouchat.
Dalším varovným momentem je, když se často dostáváme do stejných situací, děláme to samé, a opakovaně nejsme spokojeni s výsledkem. Přistupujeme na věci, které nám nejsou příjemné, možná říkáme „ano“ s nadějí, že se tentokrát věci udějí jinak, nebo že se alespoň my budeme nakonec cítit jinak. Jenže zas a znovu zažíváme nepříjemné pocity. Sami ze sebe, ze situace, z druhého. Naše nenaplněné potřeby přímo křičí. Pokud se v podobných situacích ocitáme opakovaně, může to být jasný ukazatel, že je čas něco změnit – a jednou z cest, jak to udělat, je komunikovat „ne“.
Důležité je také vnímat, kdy nás souhlas přivádí do situace, u které už dopředu tušíme, že jí nakonec budeme litovat. Někdy se stane, že už v okamžiku, kdy říkáme „ano“, víme, že to není v souladu s nějakou naší důležitou potřebou a rozhodnutí nás bude stát více, než jsme ochotni dát. Pokud už dopředu cítíme, že něco nechceme, že by nám (i druhým) souhlas vzal více než dal, může být „ne“ způsobem, jak pečovat nejen o sebe, ale i druhého a tím celý náš vztah.
Ze spousty důvodů. Na věcech i lidech nám záleží a i za touhou vyhovět či říct ano se skrývají stejně krásné potřeby, jako za oním nevysloveným „ne“. Častou překážkou bývá strach – ze zklamání, z konfliktu, poškození nebo ztráty vztahu. Velkou roli hraje i pocit povinnosti a vnitřní „bychy“:
A tak dále…
Tato přesvědčení v nás posilují tendenci přizpůsobit se, místo abychom zkoumali to, co skutečně chceme, co bude užitečné jak pro nás, tak pro celek. Přitom i za těmito tendencemi vyhovět a přizpůsobit se se skrývají potřeby – například potřeba uznání, sounáležitosti nebo bezpečí. Jenže když se soustavně přizpůsobujeme druhým na úkor sebe, dostáváme se do (vnitřního) konfliktu. A ten vede k už zmiňovanému napětí a nakonec i ke konfliktům s druhými. A právě tohle napětí, to nepatrné svírání v hrudi, křeč v žaludku nebo náhlý pocit podráždění, jsou signály, že něco není v pořádku. Často si je ani neuvědomujeme nebo je ignorujeme, protože jsme zvyklí je přecházet. Ale když se je naučíme vnímat (a to někdy bývá dlouhá cesta sama o sobě), můžou nám ukázat, kde leží naše hranice – a kdy je čas na „ne“.
Říkat „ne“ je cesta k větší vnitřní svobodě i kvalitnějším a opravdovějším vztahům. Nenásilná komunikace nám pomáhá uvědomit si, že můžeme rozhodovat o tom, které strategie nám v životě fungují a které ne. A že i když je to někdy těžké, říct „ne“ není konec vztahu – může to být naopak začátek větší autenticity, opravdovosti. A pokud je daná věc pro mě skutečně důležitá a náš vztah za něco stojí, bude ta věc důležitá i pro nás.
Zkusme se tedy příště, než automaticky odpovíme „ano“, na chvíli zastavit. Nadechnout se. A položit si otázku: “Je to opravdu v souladu s tím, co prožívám?”. Pokud ne, najděte cestu, jak to vyjádřit. Dost pravděpodobně tím totiž, po možném prvotním odporu, otevřete dveře k hlubším vztahům – nejen s druhými, ale i sami se sebou.