Překlad a komentář: Ondráš Přibyla (2015)
Aktualizace a korektura:  Petr Sucháček (2021)

Naše představy a předpoklady o lidské povaze ovlivňují, jak s lidmi interagujeme, co v interakcích považujeme za možné a jaké sociální struktury vytváříme. Jinak řečeno: naše komunikace a naše společnost je obrazem našich předpokladů.

Na následujících předpokladech je založena praxe nenásilí a stejné, či podobné předpoklady sdílí mnoho tradic. Na nenásilnou komunikaci (NVC) je možné se dívat jako na soubor praktických implementací těchto předpokladů. NVC obsahuje cvičení a postupy, které je možné trénovat a přenášet tak nenásilný přístup do konverzací i do života.

Tato formulace předpokladů je výsledkem práce Miki Kashtan. Nabízíme jejich český překlad.

1. Lidé touží po stejných kvalitách, sdílejí stejné potřeby.
   Strategie, kterými se snažíme tyto potřeby naplnit, se mohou lišit. Konflikt se objevuje na úrovni strategií, nikoliv na úrovni potřeb/kvalit.
2. Vše, co lidé dělají, jsou pokusy naplnit potřeby.
   Pokusy prožívat kvality, po kterých touží. Tato snaha může být neuvědomovaná a k naplnění potřeby nakonec ani nemusí vést. K násilí v různé podobě se lidé uchylují, když nedokážou najít jiné způsoby, které by k tomuto naplnění vedly.
3. Pocity a emoce ukazují na to, zda prožíváme své potřeby jako naplněné, či nenaplněné.
   Když prožíváme své potřeby jako naplněné, cítíme radost, vnitřní klid, vděčnost. Když je prožíváme jako nenaplněné, cítíme smutek, hněv, nervozitu, rozladění atd. Zda prožíváme naše potřeby jako naplněné či nikoliv, v sobě nutně obsahuje nějakou naši interpretaci nebo očekávání. Jednání ostatních může k této interpretaci vést, ale nemůže pocit přímo vyvolat.
4. Nejpřímější cesta k vnitřnímu klidu vede skrz sebenapojení.
   Naše schopnost prožívat vnitřní klid nezávisí na naplnění, či nenaplnění potřeb. I když prožíváme mnoho potřeb jako nenaplněných, kvalitní napojení na sebe sama často k prožívání vnitřního klidu stačí.
5. Volba je vždy na nás.
   Nezávisle na situaci jsme schopni naplnit svou potřebu autonomie vědomým rozhodováním na základě pochopení svých potřeb.
6. Všichni lidé jsou schopni soucitu a empatie.
   Všichni máme schopnost empatie, ne v každé situaci ale víme, jak ji v sobě probudit. Když se k nám někdo chová empaticky a respektuje naši autonomii, dokážeme být empatičtější k druhým i sami k sobě. Rozvíjením schopnosti empatie roste i naše schopnost naplňovat své potřeby bez násilí.
7. Lidé rádi dávají a přispívají k radosti ostatních…
   když jsou napojeni na potřeby své i potřeby ostatních a když dávají z vlastní vůle, nikoliv z donucení.
8. Ve vztazích bývá naplnění potřeb vzájemně závislé.
   Mnoho svých potřeb můžeme naplnit pouze prostřednictvím vztahu k sobě, k přírodě, či skrze spiritualitu. Nicméně řadu svých potřeb naplňujeme prostřednictvím vztahů k druhým lidem a když potřeby ostatních naplněny nejsou (např. jsou smutní, nebo se hněvají), také některé naše potřeby zůstávají nenaplněny.
9. Existují cesty k naplnění potřeb všech zúčastněných stran, jen je někdy nevidíme.
   
10. Lidé se mění.
    Potřeby i strategie, kterými je naplňujeme, se v čase mění. Bez ohledu na naši individuální či kolektivní situaci, máme vždy schopnost růst, vyvíjet se a měnit.

V přírodních vědách a matematice často vycházíme z předpokladů, a pokud se ukážou jako nesprávné, zpochybňují celou navazující teorii. Ve světě mezilidských interakcí je to trochu jiné: můžete si vybrat, co budete předpokládat a tento výběr ovlivní vaši další komunikaci a interakci.

Například si můžete vybrat, že budete předpokládat, že vaše dítě brečí se záměrem vás naštvat. Pak se nejspíš budete rozhodovat o tom, jak ho potrestat. Ze situace se stane boj o to, zda dítě potrestá více vás svým křikem, nebo vy dítě. Můžete mít ale jiný předpoklad: že jeho pláč je projevem jeho zoufalství nebo bolesti. Pak se můžete snažit přijít na důvody té bolesti.